Jan Martinek

Americký styl výuky

December 10, 2008

"Když si student u nás půjčuje knížku v knihovně, přinese ji domů a celou přečte. Americký student proskenuje obsah, přečte si to podstatné pro úkol, který zrovna zpracovává a českému přístupu by se leda smál." – "Zpočátku, když jsme zaváděli na FSS kreditový systém, byli lidé na Filosofické fakultě naprosto vyděšení z toho, že by student zkoumal třeba novověk dřív, než si nadrtí Velkou Moravu." – "Nepracujeme se žádnými skripty, naši studenti si vše přečtou v přesném znění ve vědeckých časopisech a publikacích."

Toto je pár citátů, jejichž autory nedokážu s naprostou jistotou určit - ale určitě jde o vyučující z mé mateřské Fakulty sociálních studií. Všechny se týkají specifického způsobu výuky, kdy studenti vycházejí z úryvků originální literatury, které buď rovnou reflektují v nějaké eseji/position paperu, popřípadě jen "vyzápiskují" pro další použití. Čtení publikace od začátku do konce je jevem ojedinělým.

Tento způsob studia se mi zdá přínosný - ve většině kurzů a po většinu času. Ale občas přijde téma nebo čas, kdy je třeba zamyslet se nad širšími souvislostmi či delším sledem logických/kauzálních návazností. Například při studiu filosofie (klasické, politické, filosofie vědy, etc.) nebo při popisu nějakého společenského/politického/etc. fenoménu – je třeba sledovat delší myšlenkový vývoj zahrnující několik autorů, stejně jako promyšlenou argumentaci/analýzu každého z nich.

Často píšu esej založenou na krátkých úryvcích - ale stále častěji mám po dopsání nedobrý pocit. Jako bych namísto zasazení nově nalezených konceptů a pojmů do husté sítě dříve nabytých znalostí a následné analýzy toho, co se změnilo, prostě jen všechny nové pojmy a koncepty barbarsky vrhl do arény, nechal je vzájemně se rozsápat, občas přihodil pár spolehlivých zabijáků a v eseji popsal zmatený, upocený a často krvavý zápas. Bez solidního kontextu, s častými pochybami ohledně toho, jak ten který autor používá ten který termín. Oblíbenou větou se stává "ale tuto obtíž autor nejspíše výše či níže ve své argumentaci řeší".

Nějaká logická následnost, určité penzum přehledové literatury a publikací, které je třeba přečíst "durch", je dle mého názoru podstatné. Občas mám pocit, že bych potřeboval strávit měsíc jen hledáním ztracených souvislostí a ujišťováním se ohledně směru některých kauzalit.

Když mám takový pocit, měl bych si sám najít čas a prozkoumat dané téma hlouběji. Avšak je otázkou, kolik z mých kolegů tento pocit sdílí. Zdá se mi totiž, že výše uvedený "popis zápasu" je často zcela dostačujícím výsledkem - minimálně na bakalářském stupni.