Babiš se neumí účastnit dialogu

May 10, 2017

Karel Hvížďala ve sloupku na iRozhlasu píše, že Andrej Babiš neumí naslouchat. Neumí se účastnit dialogu, který vždy začíná „od toho druhého, jeho přijetím a opačně“.

Hvížďalův sloupek je psychologizující — implicitně („z jeho výrazu, dikce i gest čiší strach“) i explicitně („psycholog by nejspíš řekl…”). V předposledním odstavci dovozuje, že „důvod, proč si [Babiš myslí, že má vždy pravdu], je zřejmě prostý: Kdyby neměl pravdu, nebyl by bohatý“.

Takto získanou sebejistotu by ale Babiš neměl, kdyby taková argumentace byla směšná. Ona ale směšná není — běžně se tvrdí, že někdo bohatý, tak nejspíš něco dělá dobře. (A nebo možná krade, ale od toho jsou tu policajti.)

Taková argumentace vychází z určitého popisu skutečnosti, který sdílíme.

Svět je možné popsat pomocí majetkových ukazatelů a transakcí. Jde o příjemně jednoduchou formalizaci mezilidských vztahů, která dokáže vyjádřit drobné i velké činy a umožňuje modelovat komplexní jevy. Majetek, vyjádřený svou tržní hodnotou, se stává měřítkem úspěchu člověka a velikostí jeho moci; vůle nakládat s majetkem jeho svobodou.

• Takový popis je srozumitelný a přijatelný. Dobře vidíme, že „sedí“ — množství majetku se projevuje na podobě vlastníka: oblečení i slova, která říká, se dají koupit.
• Takový popis skutečnosti neobsahuje dialog. Pokud chci dosáhnout cíle, „nekecám, ale makám” — vhodně investuji prostředky. Otázka proč chci dosáhnout určitého cíle, je buďto vysvětlitelná v majetkových termínech („Vy chcete platit vyšší daně, než máte?“) anebo jde o něco divného.

Přesvědčivý popis formuje naše vnímání skutečnosti. Stává se nástrojem pro její pochopení. Je však podstatné je si uvědomit, že jde o popis. Pokud srozumitelný popis narušuje „něco divného“, může to být příznakem toho, že nám schází slova, která jsou k popisu potřebná. Taková chybějící slova je možné získat jen v dialogu.

Existují různé popisy skutečnosti, které jsou užitečné k různým účelům. Ale jde jen o popisy, jakkoli mohou být vnitřně konzistentní. Popisy jsou fakta, ale nejsou pravda.

Fakta nejsou pravda, ale jsou ve vztahu k pravdě, který je potřebné zkoumat stejně jako fakta samotná. „Kecání“ se díky pravdě stává jednáním: k pravdě je možné přicházet nikoli zahazováním a nahrazováním fakt, ale dialogem, který není jen výměnou slov, ale i jejich tvorbou a přijímáním. To jsou procesy vztažené ke skutečnosti mimo konkrétní dialog a k dalším aktivitám aktéra. Život v pravdě neznamená „znát pravdu“, ale poznávat ji a žít ji. Dá se tvrdit, jak píše Hvížďala, „pravda je jen proces“.

Popis skutečnosti, který dle něj dává Babišovi jistotu v tom, že má pravdu, je možná podobný tomu, který popisuji výše. Zda to tak je, nevím — ale při diskusi o veřejných věcech je takový přístup přítomný velmi často; často též v roli „selského rozumu“. (Nevím, kolik sedláků vlastnilo firmy s obratem 167 mld Kč nebo spravovalo desetimilionový stát, aby z toho měli rozum.)

Nejde jen o „řízení státu coby firmy“, ale o redukci práce i občanského života na majetkové indikátory. To se projevuje i v životě všech občanů — už to, že práce stojí „vedle“ občanského života v předchozí větě a není to divné, je důsledkem vyvázání tržních aktivit do samostatné roviny: v životě jednotlivce běžně hledáme rovnováhu mezi prací a osobním životem, nikoli mezi (například) veřejným a soukromým životem. Popisujeme svůj život pojmy, které oddělují jeho prožívání určitým způsobem — protože je to užitečné.

Problém není pouze v Babišovi ani v těch, kteří „mu to žerou“. Problém není ani v užívání popisů — bez nich se nelze obejít. Problém není ani v onom konkrétním popisu, který je pro určité účely užitečný. Problémem je chybějící participace na dialogu v mnohem širší míře.

František Fuka napsal o filmu Paula Thomase Andersona There Will Be Blood, že „nemá žádný typický dějový oblouk nebo vývoj postav. Na jeho počátku [je] nebezpečný magor, na jeho konci je starý nebezpečný magor. Během filmu neprohlédne, nepoučí se, nedostane lekce, nevyvine se žádným způsobem, který je ve filmech běžný”. Nejde jen o nepříjemný film o magorovi, ale o portrét života bez dialogu. Trajektorie hlavního hrdiny je daná jedním impulzem. Celý jeho život je aplikací nepříjemně jednoduché formalizace mezilidských vztahů.

Myslím, že stojí za to hledat dialog a upozorňovat na jeho důležitost. V dialogu nacházíme reflexi popisů, které používáme a sdílíme — a často jsme si příliš jistí jejich téměř neomezenou platností.

(Coby navazující čtení doporučuji výše nenápadně odkazovaný článek z magazínu Real Life, All I Know Is What’s on the Internet s podtitulem „Information literacy is not the antidote to fake news, because the institutions for teaching it can’t be trusted either“.)