Deziluze

June 18, 2008

Pořád se učím. Nemyslím teď, že sedím nad učením, ale že pořád nacházím ve svém životě další tmavé kouty. A poslední týdny jsou ty kouty pořád temnější, a další se objevují tam, kde jsem myslel, že už snad ani nejsou.

Nacházím asi sám sebe. Ještě mi zbývá nějakých 10 let, než se moje osobnost nějak pořádně dotvaruje, aby se už pak měnila o něco pomaleji (aspoň pokud Ivo Lukačovič nekecal na své přednášce o sobě). Občas jsem vcelku zvědavý, na čem nakonec postavím to, čemu bych chtěl říkat já. Jakým budu chtít být, abych na sebe mohl být hrdý. Co pro mě bude důležité.

Učím se o demokracii z knížky Demokracie a čtu si, že režimy založené na mentalitě (autoritativní režimy) nejsou kvůli absenci ideologie přitažlivé pro mládež, protože pro ni jsou důležité ideály a hodnoty. Až se ustálím, tak pro mě už tyhle věci nebudou důležité? Jak můžu jít dopředu, když vím, že to takhle dopadne? Je to dospění, vystřízlivění, nebo zatvrdnutí, smíření se s realitou, je to kapitulace? Přijetím smrti nad ní vítězíme, tvrdí existencialisté. A přijetím života, jaký je, tím co? Vítězíme? Nad čím?

Nebo se stanu schumpeterovským frustrovaným intelektuálem? Někým, kdo se snaží najít hodnoty. Někým, kdo nedospěl? Donem Quijotem, který se zmítá, připoutaný na posteli?

***

Dělám spoustu činností - inspirativních a občas neinspirativních. Činností, které dělám rád, ale nechtěl bych je dělat pořád. A těch dalších - které bych rád dělal pořád.

Ty první, které bych jen nerad dělal pořád, jsou asi spíš ty činnosti, kde člověk po určité době dojde k tomu, že něco dělá opravdu dobře (což samozřejmě neznamená, že dokonale), ale začíná to pak být z velké části rutina. Pak jsou tu ty druhé - činnosti, které vyžadují stále nová řešení, stále nové postupy, prostě pořád jsou tu nějaká překvapení. A pomalu zjišťuju, že tyhle druhé věci asi nezvládám. Něco zmizelo. Talent? Nadšení? Puberta? Můj potenciál tvorby překvapení, tvorby Nového, tvorby zítřka někam zmizel.

A je vcelku těžké se smířit s tím, že nejspíš nikdy nebudu ten, kdo vymyslí něco převratného, napíše něco pozoruhodného, namaluje něco fascinujícího, vyfotí něco jinak nevyjádřitelného. Nebudu někým, kdo postaví další Golden Gate Bridge. Spíš jen vysázím něco příjemného, doprogramuju něco možná mírně nadprůměrného, poupravím něco nutného, nakóduju něco zobrazitelného. Je to tou honbou za detaily? Neschopností uplatňovat Paretovo pravidlo 80:20?

Možná kdysi ve mně bylo něco takového, něco nového. Ale asi se to ztratilo. Možná to tu ani nebylo.

***

Možná by to chtělo jen se snažit. Možná. Ale věřím si? Asi ne. A dokážu se s tím smířit? Asi zatím taky ne. Jsem na vás zvědavý, mí zítřkové.

Rád bych někdy měl děti - ale co jim předám? Mám v rodině silné vzory vzdoru proti nespravedlnosti, vnitřní síly, víry v Boha, nepoddajnosti. Asi bych chtěl být podobný - předat dědictví dál. Být hrdý na své hodnoty. A předat je dál. (Není to sobecké? Není. Stojím si za tím, že není. Předání hodnot není jen aktem vlastní replikace. Nebo ano? Dokážu si to vůbec obhájit?) Ale vydrží mi ty hodnoty? Co je to spravedlnost? Jak si můžu být jistý sám sebou? Jak si můžu být jistý, že konám správně?

Pokud dospět znamená přestat lpět na hodnotách, znamená to, že jsem tak naivní? Je víra v dobrotu spravedlnosti naivní? Je víra v Boha naivní? Jsou věci, které nedokážu definovat, vymezit, zaškatulkovat atp. naivní?

***

Hledání Boha v křesťanství je dneska často málem zlo samotné. Církev je v myslích mých přátel často velice temná. Občas hledají něco čistého - třeba v buddhismu. Myslím, že mají šanci najít něco, ale bojím se, že mezikulturní rozdíly jim to nezjednoduší. I tak určitě ujdou pořádný kus cesty. Fandím jim.

Hledám Boha v křesťanství, protože si myslím, že je to nejjednodušší cesta, taky hodně konzervativní a vyšlapaná. Občas nacházím nové kameny téhle cesty, ale často je jen poslepu nahmatávám prsty na nohou a dívám se úplně jinam - o kolik nadšenější jsou mnohdy mí blízcí buddhisté.

Předávat víru. Také zvláštní. Víra a kritické myšlení, jak těžké je mít je pospolu. Jsem často vratký jako kýbl se smetákem, v němž vysychá voda. Jak těžké je najít rovnováhu. Jak těžké musí jen být předat něco takového dál.

***

Snažím se věci, události, problémy vidět z více stran. Občas už ani nedokážu najít "správný" názor. Nedokážu se vyhranit k jedné straně sporu. Zůstávám uprostřed pole, ostřelován zprava i zleva. Mé postřehy jsou příliš složité, než aby někomu stály za poslech. Jsem zastřelen, než se dostanu k první vedlejší větě mého druhého souvětí. Mé postřehy jsou příliš nesměle formulované, než aby někomu stály za kritiku. Jsem mistrem krátkých vět v téměř cizích koverzacích. Delší věty si pak raděj schovám pro sebe.

Dokážu pak najít správný směr? Dokážu ještě pořádně komunikovat s okolím? Dokážu vůbec formulovat své hodnoty? Dokážu je předat dál?

Myslím si, že toho ještě hodně musím přečíst. Ale bojím se, že ne všechno dokážu najít. Píšu stokrát napsané, abych našel sám sebe. A asi se toho nálezu také trochu bojím. Vlastně docela dost.