Jak oslovit ženu v různých situacích — případové studie. Díl čtvrtý: Ve výtahu.

před 3 lety — 1. 5. 2014

Přes rameno máš koženou tašku typu messenger a najednou stojíš ztuhlý a necelých 17 metrů před tebou se otevírají dveře výtahu. To však není to hlavní. Každý den přicházíš do firemního sídla, pečlivě oholen a s chorobnou touhou pozměnit osud tisíců uživatelů mobilní aplikace jednoduše nazvané "Vydrž!". Dnes však sleduješ tu, jejíž osobní zájmeno by romantičtěji naladěný student střední školy načal verzálkou zatímco diskutér na Novinky.cz by pro stejný účel neváhal využít ani klávesy CAPS LOCK v celém rozsahu onoho krátkého slova hraničícího svou konotovanou jemností s květy stromů, které kvetou až na úplném na konci jara, a jejíž oči zastaví i nejoddanějšího příznivce hermeneutiky na jeho cestě mezi zkušeností a porozuměním.

Před výtahem
Sleduješ její krok a dveře výtahu, které se před ní — a vlastně před vámi oběma — otevírají; dveře za nimiž se skrývají desítky paralelních budoucností, což je důvod, proč ses na konci léta několikrát nepříliš dobře vyspal, nebo spíš nevyspal. Z insomnie a coby jedna ze strategií popírání pak mimo jiné vznikl ten absurdní plán, nebo vlastně spíš taková dohoda s několika přáteli, jehož součástí byl mimo jiné výtah.

Vytahuješ z kapsy telefon a elegantním pohybem pravého palce míříš bez ohledu na mrkající notifikace do aplikace Zprávy, v níž několika přesně mířenými údery naklepeš "akrnx". Hromadná zpráva je na cestě a tobě stále zbývá o něco málo více než 12 metrů k tomu, abys vešel do výtahu; v tom se však ve tvém rovnovážném ústrojí rozlévá nezvyklé poznání: ano, padáš na zatím nepříliš důvěrně známou dlažbu, jejíž spáry jsi dodnes považoval za velmi úpravné, ale i tak jedna z nich právě dnes zachytila neopatrný okraj podrážky tvé pravé boty.

Naštěstí máš stále v ruce telefon a okamžitě vymačkané 112 přivolá Záchrannou službu, jejíž vozidlo bylo právě šťastnou shodou náhod pouhých několik ulic od místa dění. V okamžiku tvého dopadu stíhá onen pozitivně naladěný muž s propocenými vlasy v té své typické oranžové vestě vložit na patřičné místo samonafukující se podložku (patentovanou Walterem Lindererem) a díky tomu nejenže z celé situace vycházíš nezraněn, ale dokonce zvládáš dokonalé recovery s dvěma čtvrtinami otočky a jedním málem dokončeným vrutem. Než zkoriguješ směr o několik stupňů vlevo, zbývá již jen šest metrů.

Být tento příběh dílem pokleslé literatury, začaly by se antropomorfizovaně zákeřné dveře výtahu sobě vlastním podlým způsobem zavírat a my bychom mohli konstatovat změnu v pravděpodobnostním rozložení jednotlivých budoucností na základě pozorování chování Aleny, jejíž durové jméno nikdy příliš nepasovalo k jejím jemným rysům, důmyslně sladěnému outfitu z jedinečných kusů nalezených ve vybraných second-handech, a dále též k jejímu sofistikovaně potměšilému pohledu a nenápadnému úsměvu, který se projevoval i drobným chvěním jejích uší.

Zde se však snažíme realisticky popsat konkrétní strategii oslovení ženy v případové studii konkrétní situace, jež se stala, ve skutečnosti, opravdu, a proto nedochází k nadbytečnému hromadění napětí pomocí umělých formálních postupů jako by bylo lstivé zavírání dveří výtahu. Posledních pět metrů překonáváš nervózním krokem a do výtahu vstupuješ jen 1 354 milisekund poté, co zazní úlevné oddechnutí pracovníka záchranky, jenž ve svém volném čase chytá v brance místního fotbalového týmu, nad dobře odvedenou prací preventivního charakteru. Kvůli drobné úpravě směru způsobené nedokonaným pádem a též díky vlastní předvídavosti ve věci možné kolize s pomalu se zavírajícími dveřmi, se ocitáš poblíž čísly značených knoflíků, jejichž neintuitivní rozložení jsi již dříve překonal pomocí spirálovitě strukturovaného mentálního modelu.

Výtah
„Osmé patro, že?“ s nezřetelným odkašláním v prvních dvou hláskách položíš otázku a ani nečekáš na odpověď, když v tom slyšíš „dnes jen do sedmého,“ a cítíš, že najednou se ta podivná, na lanech zavěšená krabice zúžila (přibližně o 27 centimetrů), ale nepřidalo to na pocitu lidské blízkosti — přiblížil se pouze ten zčásti oprýskaný lak na všech čtyřech stěnách a zrcadlo popsané neuměle rozmazaným tagem začínajícího writera, zklamaného diskontinuitním vývojem světa. Vidíš jak pšeničné semínko naděje padá na kamenitou cestu a naviguješ své prsty k číslu sedm, shodou náhod umístěnému na opačném konci ovládacího panelu, hned vedle nápisu „V PŘÍPADĚ POŽÁRU SE NEHÝBEJTE A NESNAŽTE SE OPUSTIT VÝTAH.“

Přemýšlíš nad již spuštěným sledem událostí, váháš, zda vše neskončit, ale nevytahuješ mobil, protože by to mohlo způsobit reciproční reakci druhé osoby, s níž právě sdílíš úzkou a vysokou kabinu výtahu, což by nejspíše zcela znemožnilo další interakci i přesto, že ona tu znervózňující prostorovou retrakci nevnímá. Při myšlence na její myšlenky se pozastavíš nad absencí jejích myšlenek v dosavadním vývoji popisu dění a objektivizací jejího subjektu v přítomném narativu, ale následně se upokojíš faktem znepokojující nezvladatelnosti myšlenek na myšlenky vlastní a navíc se již blíží čas realizace první části plánu a ty se nesmíš poddat nervozitě.

„Vlastně — ahoj,“ nejistě znovuotevíráš komunikační kanál a na oranžovém displeji se zobrazí jednička, a ty víš, že dveře se neotevřou: tví spojenci v každém patře regulují přístup ke dveřím pod nejrůznějšími záminkami, což nezáměrně způsobí několik podivných konverzací během obědové pauzy a nečekaný nárůst hodnoty firemních akcií díky pozitivnímu výkyvu ve výsledcích analýz sentimentu textů psaných zaměstnanci na internetové sociální sítě.

V tento klíčový moment — zatímco očekáváš kýžené „ahoj“ a náznak úsměvu osoby v našem příběhu zdánlivě sekundární — je vhodné se zamyslet nad užitím 2. gramatické osoby jednotného čísla v tomto odborném a praktickém textu. Na jednu stranu se to zdá být absurdní, neb je popisován děj zřetelně se týkající 3. osoby, s níž nejsme seznámeni. Na druhou stranu právě tato redukce vzdálenosti může přispět k pevnějšímu spojení s detaily sledované situace a k přenesení ponaučení do vlastního emocionálního života čtenáře — ať už se stane jeho cílem popisované dění následovat nebo nenásledovat. Když konečně přijde ten náznak úsměvu a poněkud nezvykle familiérní „čau,“ na displeji se rozsvítí dvojka, výtah se s pečlivě odstupňovaným zabržděním zastaví a syntetický hlas ženy, která byla v minulém životě uvaděčkou v divadle, oznámí ploše „druhé patro“ a dveře se začnou otevírat, je to součástí plánu.

Flipchart
Dva menší muži, Jiří a Oto, se téměř vlomí do otvírajících se dveří a ve svých po ránu stále ještě voňavých košilích se smýkají s neforemným flipchartem a na čele jim vyskakují drobné kapky potu. Pomohl bys jim, ale nechceš se poddat nervozitě, zvláště po neplánovaném kaskadérském výstupu v přízemí. Jiří srovná flipchart a utáhne šroub na jedné z nohou, pokývne směrem k tobě a oba druhové vystoupí z výtahu. Zatímco čekáš na zavření dveří, Alena nervózně pokukuje po nějakém dalším smysluplném rozvoji nastalé situace, který by jí umožnil vyrovnat se s náhlou a nerozporovatelnou přítomností osamoceného nepopsaného flipchartu ve výtahu.

Tuto roli však přebíráš ty, když s prvním náznakem běhu motoru automatických dveří vytahuješ z kapsy saka tlustou fixu modré barvy, protože na firemní fixy není nikdy spoleh. Díky připravenosti na tuto výtahovou situaci jsi během posledních tří měsíců zachránil nespočet důležitých meetingů s klienty, což kromě tvého povýšení způsobilo i nárůst sebedůvěry, která ti umožnila realizaci smluveného plánu — vlastně jsi vždy pochyboval, zda budeš schopen odeslat hromadnou zprávu ve znění "akrnx" a spustit tím řetězec událostí, které povedou k tomuto téměř gordickému rozuzlení. Vlastně jsi to celé považoval za vtip. Nakonec to nebylo vůbec obtížné rozhodnutí. Jsi tu, jsi v tomto momentu, víš, že jsi na správném místě ve správný čas, a především už tu máš i svůj flipchart.

Flipchart je vhodný nástroj komunikace ve chvíli, kdy chceme sdělit něco komplexního. Například v momentu, kdy chceme položit několik otázek najednou, ale jejich pořadí by mohlo poznamenat odpověď na každou jednu z nich. Proto je dobré uvést posluchače do tzv. „flipchartového módu“, kdy poslouchá až do chvíle, kdy je vše nakresleno, vysvětleno, zopakováno a propojeno orientovanými šipkami. Teprve pak se zeptáš, jaká je tedy odpověď a v důsledku stačí jediná odpověď na všechno, shrnující situaci ve všech jejích detailech a nuancích v pouhých několika hláskách, komplexním stažením nejrůznějších kombinací obličejových svalstev, letmým gestem anebo střídmou kombinací zmíněných komunikačních prvků.

Vysvětlení
Kreslíš modrou fixou na flipchart a víš, že na to máš málo času. Odpověď musí padnout nejpozději v pátém patře, pak již bude pozdě. Zakresluješ složité schéma — ani ne myšlenkovou mapu, ani ne ganttovo schéma, ani ne objektově-relační model, ani ne plán budovy, ale spíše vlastní specifickou formu vyjádření spojující vše, co znáš — a současně, v reakci na Alenino, "ale proč?", popisuješ verbálně strukturu vznikající situace a princip pokládání vícero otázek souběžně, aby nedošlo k narušení obrazu jediné otázky otázkou jinou, což je samo o sobě velmi komplikovaná informace ke sdělení a dostáváš strach, že občasné drobné kognitivně řečové škobrtnutí při zakreslování schématu tě může stát všechno.

Jakkoli si uvědomuješ, že samotné podstoupení tohoto procesu již tvé osobě nemůže přinést negativní výsledek, protože osvobození od tísně nevědomosti a úzkosti ze získání odpovědí na nikdy nepoložené otázky bude v každém případě krásné — ať už se a) objeví potenciál ke spočinutí v objetí krásné a intelektuálně sofistikované Aleny, s níž ses setkal jen sedmadvacetkrát, pokud tedy počítáš správně, z toho přesně ve dvou třetinách případů ve výtahu a devětkrát během oběda ve sdílené jídelně, vždy v doslechu jejího hlasu, ale nikdy v konverzační vzdálenosti (kromě jednoho případu, kdy ses ale neodvážil promluvit, protože kolega v kanceláři měl narozeniny a donesl chlebíčky s česnekovou pomazánkou, a tvé sebepojetí ti nedovolilo zvednout zrak od talíře plného mrkve a bramborové kaše), anebo b) poskytne alespoň pocit uzavření, poklidnou konečnost srozumitelného odmítnutí.

Na flipchartu se postupně a zároveň souběžně objevují opisy předchozích nemluvných setkání, ilustrace tvého bohatého vnitřního života, kterému doposud poněkud scházela čitelná reprezentace ve tvém chování, a také nesmělé dotazy na životní situaci Aleny, kterou bys svým nečekaným výstupem v žádném případě nechtěl poškodit („Jak dovedně zvládám pomocí freudovské projekce sobě samému zamaskovat vlastní úzkost!“ ozývá se tenký reflexivní hlásek uvnitř tvé hlavy, ale navenek nadále udržuješ zdání vnitřního klidu), zvláště pokud by tvé dotazy byly nevhodné, ať už v případě, že vyhledává zcela odlišný typ mužů — anebo žen, jakkoli neuznáváš obdobné typologizování lidí, anebo pokud již ve svém hledání byla úspěšná a ty jsi nebyl schopen žádnou z těchto okolností odhalit v jejích přirozených manifestacích v průběhu pracovního dne a ani během letmého průzkumu veřejně dostupných informací na sociálních sítích. Všechno to vypovídá jednak o bolestné upřímnosti celého aktu a též o emocionální vyspělosti na úrovni třináctiletého kluka překryté kurzem self-brandingu a efektivní komunikace.

Flipchart se plní modrými přímkami a písmeny, úsečkami i křivkami a konečně i orientovanými šipkami a ty se odkláníš na stranu, abys umožnil Aleně nerušený výhled na plochu nedbale uchyceného papíru, a dodáváš pár vysvětlujících poznámek, především úvodní „myslím, že jsme se párkrát potkali na obědě a přišlo mi, že pokud nenakreslím všechno, co cítím, na flipchart — až se někdy potkáme — ve výtahu — tak si to budu vyčítat do konce života nebo aspoň fakt hodně dlouho“, a na oranžovém displeji mizí pětka a za chvíli už se objeví šestka a zbývají jen necelá dvě patra než dorazíte na tu obraznou křižovatku rozbíhajících se budoucností. Výraz v její tváři však pomalu přechází ze zmateného v pobavený a její uši se tak trochu, no, ne… její uši nevidíš, sleduješ jen její oči a doufáš, že jejich náhle zvýšená odrazivost signalizuje pozitivní hnutí její mysli.

Budoucnost
Odjíždíš ze sedmého patra spolu s její vůní a telefonním číslem, napsaným zelenou fixou v pravém horním rožku jinak téměř rovnoměrně popsaného flipchartu. Po zavření dveří se odklopí poklop na stropě kabiny výtahu a kolem tvých náhle zcela unavených rukou propadne na podlahu pugét lučních květin. Ne každá životní situace musí být do detailu smysluplně vypointovaná. „A ano, mohl jsem být stručnější a přímočařejší.“ Zpětně je všechno nevykonané obhajitelnější.

Sehneš se pro květiny. Pak utrhneš list papíru z flipchartu a sroluješ ho, vypneš vibrační stresové upozornění na svých kardio hodinkách, přečteš si dobře míněnou narychlo psanou zprávu od kolegy „Zny pirtahjue sebeveodmi!!” a vystoupíš z výtahu do kanceláří devátého patra. Kanceláří prosvětlených ranním sluncem.


Všechny díly:
Díl první: U kadeřnice.
Díl druhý: Na Twitteru.
Díl třetí: Na louce.
Díl čtvrtý: Ve výtahu.
Díl pátý: V divadle.
Díl šestý: Vlastní blbostí.
Díl sedmý: Prostřednictvím obsahu.


Podělte se o obdobné zkušenosti na twitteru!
Najdete mě tam jako @endlife_cs.

← archiv