Omezení filmového média velikostí plátna a případnou oční vadou diváka

před 8 lety — 4. 5. 2009

Představme si typickou jednoduchou životní situaci ilustrující běžné životní situace každého z nás. On hledá Ji, v poušti. Ona hledá Jeho, také v poušti. Vychází ze dvou různých míst, od sebe dostatečně vzdálených, abychom s oběma aktéry mohli soucítit. Bohužel, minou se cca o 57 kilometrů a oba umřou žízní mezi dunami světlého písku.

dsc_1475.JPG

Jak filmové médium zachytí takovou scénu v její osudové velkoleposti? Ponechme stranou ilustraci dějového pozadí, které vede k této scéně, a soustřeďme se na scénu samotnou.

Můžeme zabírat detaily postav, jak jdou pouští. Ve tváři zoufalství i láska, jež je žene pouští. Ale v detailu nikdy nepoznáme, jakým směrem jdou. Jsou statičtí, duny v nekonečné repetici vyplňují záběr. Nepoznáme směr, vše se mění v marnost od samého počátku, naděje milenců je směšná.

Můžeme postavy zabrat z velké výšky, ale pak zmizí. Nejdříve divákům s rozostřeným viděním, snad pohnutým tragickým osudem, pak i ostatním, když tečky, v něž se mezitím postavy přeměnily, překročí rozlišovací schopnost filmu. Pokud nezmizí, budou to nehybné tečky, jejichž pohyb přehlédneme, pokud přímo neusneme odcizením.

Jakékoli přiblížení scény mimo záběr už bude zlehčením, zjednodušením, snížením účinku. Kreslit schéma? Doplnit vypravěče? Nechat slunce zapadat, abychom mohli sledovat alespoň vzájemnou orientací stínů milenců? Odcizení a kýč předchází pochopení.

***

Děkuji za pozornost! A příště o nepoužitelnosti jazyka pro popis životních situací.

← archiv