Perforace pásu

August 4, 2014

Jezdím jednou do roka na filmový festival. Není to Jihlava, kde servírují zjizvenou pravdu, ani Vary se svými hvězdami z nebe spadlými, jichž je vskutku nebezpečné dotýkat se, ale zapálený ráj eskapismu Letní filmové školy. Dávka emocí pro nás, co dosahujeme mezního pocitu ohrožení v kabince veřejného WC s nefunkčním zámkem, maskovaná coby tříbení formálního myšlení o technologicky asistovaných formách lineárního vyprávění.

Zjišťuji, jak obtížně je sdělitelné, že film, v němž vystupují zároveň emzáci, mumie, Frankenstein, vlkodlak a upír, je strašlivá nuda. Skrytě toužím shlédnout L.A. Zombie. Přítel neznámého od jezera mě okouzlil ztrátou pudu sebezáchovy (ostatní se mu smáli).

Na projekcích pláču střídměji: asi stárnu. Celkem třikrát. S mužem, který se stal rybou, s ředitelem místní školy a trochu vynuceně s mužem, který přestal být rostlinou. Nejvíc bolí (a trochu se za to stydím) film o ženě, s níž nikdy nevíte, na čem jste. „Přestože nejde o příjemný film, doufám, že si jej užijete a přeji vám příjemný zážitek,“ pokusí se průvodkyně filmovou historií neúspěšně o únik ze železné košile.

Kromě filmů potkávám lidi. Byť samotář, stan stavím a bourám a kafe piju a nudle navíjím s přáteli a mezitím čtu o městech vnitřních i vnějších. Kupuji knihu dle návodu obsaženého v samotné knize a zatímco si čtu o frontě, která nikde nekončí, stojím ve frontě, která nikde nezačíná.

Účastním se kulturního boje v kavárně na náměstí: proti sobě stojí decibely letního kina a pianista, co dorazil z Brna. Mezi zákopy leží v kráterech plastové kelímky, natrávená pizza a lidé na karimatkách. O něco dál se v trávě zmítá paranoia.

Vyrazím též na divadlo, co přivezli z Prahy z Dejvic ze Skotska z „edinburské ulice, jehož mluva je děsivá, plná vulgarismů“. Místní tráví náklad hoven a píčí s potížemi, zatímco filmový historik diskurzivně transgreduje do cizího jazyka při uvádění nejlepší projekce s hudbou za několik posledních let.

Nerozumím lidem, co propukají v hurónský smích při prvním hrubém slovu a na koncertech se zmítají od první doby prvního taktu.

***

V pátek přicházejí první náznaky blížícího se konce. Ráno se setkám s muži, kteří rozebírají chodník z kempu do města. Dlažební kostky nakládají na vozík a odvážejí neznámo kam. Nacházím ve svém bločku zápisky psané na stejném místě o šest let dříve, psané snad i stejnou osobou.

Vědomí konce posílí projekce filmu Bély Tarra; nejen svým obsahem, dávkovaným v téměř tarantinovském tempu (na tarrovské poměry). Promítač zápolí s formátem a v půli projekce odkopne jednu z promítaček; všechny středové kompozice na sudých kotoučích jsou náhle ve zlatém řezu. Diváci to však nedoceňují.

Přestože se film odehrává na pobřeží Francie, muž přijíždí z Londýna a natáčení proběhlo na Korsice, dostávám chuť na flódni.

Po neděli strávené na cestě mezi jídlem a slovem se vracím domů a kytky mě vítají desítkami čerstvých květů: no, čekal jsem, že jim spíše steskem poklesnou hlavy. Ale nevadí.

***

Závěrem poprosím movitější: přispějte menším obnosem autorům Zpráv z LFŠ — hodily by se jim rychlejší kamery; nějak se jim ty záběry letos táhly.