Porozumění protistraně

před 3 lety — 5. 4. 2014

Přijdou vám občas představy podporovatelů dominantních politických stran o záměrech jejich oponentů poněkud tragikomické? Anekdotický volič TOP09 proklamuje, že jej ČSSD zavře do gulagu coby kulaka, volič ČSSD zase očekává brzké zbudování pracovních táborů pro nezaměstnané. Do hlavy si vzájemně nevidíme, takže si musíme názory ostatních představit — a u tak obecných a vágních spolků jako jsou současné politické strany se taková představa pomalu nedá stavět jinde než na vodě.

Zajímavé je (sic!) pozorovat stejný problém v mnohem menším měřítku — namísto milionů lidí jsou to tisíce, stovky nebo jen desítky lidí. Problém v mezilidské komunikaci, v níž se z různých důvodů mnoho ztrácí, nebudu teoreticky rozebírat — namísto toho jen uvedu dva příklady.

Studentské protesty 2012

Ano, to byly ty protesty proti školnému, že? To je první asociace většiny těch, kteří nebyli přímo zapojení v organizaci protestů. Jakkoli se těch pár stovek organizátorů z řad akademiků, studentských senátorů a iniciativy Za svobodné vysoké školy snažilo poukazovat na rozmanitost důvodů, které vedly k jejich aktivitě (i kvůli tomu, že názory na školné byly i uvnitř této skupiny rozmanité), nakonec se vnímání protestu smrsklo právě na problém školného.

(Trochu širší kontext si můžete připomenout mým oblíbeným textem Víta Strobacha Vysokoškolské protesty mezi politikou a estetikou anebo článkem z tohoto blogu, Největší deficit Týdne neklidu.)

Zde ale pořád figuruje snadná námitka — protesty nebyly akcí těch pár stovek organizátorů, ale těch tisíců lidí, kteří se zúčastnili pochodů a dalších akcí — a těm už přece šlo jen o to školné. Podobné tvrzení sice nelze dokázat (alespoň já k tomu nemám data), nedá se ale ani přesvědčivě tvrdit, že to bylo jinak.

Proto zde mám ještě jeden příklad, v němž je množství zúčastněných minimální a není možné říct, že by způsob porozumění argumentaci jedné ze stran plynul z rozmanitosti názorů v jejím nitru.

Skokové navýšení poplatku za studium

Vedení mé fakulty v roce 2011 navýšilo poplatek za studium pro přesluhující studenty o více než 70 % (ze 14,4 tisíc na 24 tisíc korun; meziroční růst byl tehdy už několik let někde pod deseti procenty).

Navíc se tak stalo v pokročilé době semestru, kdy se již nedalo očekávat, že dané opatření změní rozhodnutí těch, na něž má dopadnout (např. již nemohli narychlo zkusit dokončit studium v aktuálním semestru).

Fakultní senát s navrženým zvýšením nesouhlasil, ale v této věci neměl rozhodující slovo a vedení na jeho přípomínky nedbalo. Brzy tak vznikla iniciativa proti skokovému navýšení poplatků pod jejíž petici se podepsalo několik stovek studentů fakulty. Coby senátor jsem se tehdy účastnil všech jednání s vedením školy (a s tehdejším kandidátem na post děkana) a vždy se opakoval jednoduchý scénář: my jsme mluvili o skokovém navýšení, druhá strana o příliš vysoké částce; my jsme mluvili o nekoncepčnosti a nepředvídatelnosti chování školy, vedení mluvilo o tom, že je daná částka přiměřená svému účelu.

Nechci zde obhajovat jednu či druhou stranu a ukazovat možné chyby v komunikační strategii, ale právě jen ukázat ten rozpor ve vnímání jádra argumentace: rozpor tak silný, že se v následujících letech vedení při stanovování výše poplatků odvolávalo opakovaně na pozici protestujících s tím, že "patnáct tisíc bylo podle nich ještě v pořádku". Jakkoli jsem při každé další zmínce opakoval, že "nešlo o danou částku, ale o její nepředvídatelné skokové navýšení", ve vnímání problému "protistranou" se nic nezměnilo. Samotný spor byl dávno uzavřený — navíc již ani nešlo o původní vedení fakulty, ale o vedení nově zvolené.

Přitom se zde celou dobu bavíme o jednání nějakých dvaceti lidí — většinou v diskusích tváří v tvář.

Bez závěru

Komunikace má vždy mocenský aspekt. Právě teď čtete můj článek a chybí zde mí oponenti, aby poukázali na jeho možné nedostatky. Při jednání dochází ke spoustě nedorozumění i proto, že je složité překročit vlastní (předem nalinkované) představy o tom, jak je strukturovaný názor oponenta.

Dovedu si snadno zdůvodnit, proč se vzájemně démonizují příznivci politických stran. "Sémantický neúspěch" studentských protestů z roku 2012 byl pro mě zklamáním, ale reflektovaný již v jejich průběhu, jak je patrné i z výše linkovaných textů. Komunikační propast v poplatové "kauze" je pro mě dodnes do jisté míry záhadou s mnoha vysvětleními.

Poslední příklad připomíná spíše problémy, které míváme v rodině, než animozity velké politiky. Problém však zůstává v komunikaci a nedorozumění — v případě "velkých dějů" je vše jen mnohem komplexnější.

Článek byl napsán především v návaznosti na aktuální reflexi protestů 2012 v Muni.cz a jednu z následných diskusí na Facebooku.


Napište mi na twitteru @endlife_cs.

← archiv