Proč přednáším?
March 20, 2013
Na cestě z restaurace U krbu se mě Jeanne Trojan zeptala, jak jsem se naučil přednášet. Tehdy jsem řekl nějakou hlupinu, ale hodně jsem o tom přemýšlel na noční cestě k taxíku přes promrzlý Vsetín – bylo hodně pod nulou a já měl spánkový deficit pěstovaný tři týdny. A tak nějak mi to v té hlavě roztálo až teď.
Přednášení je pro mě forma networkingu. Na afterpárty neumím přijít k někomu cizímu bez důvodu, který dokážu snadno formulovat jednoduchými slovy. Tak musím vytvářet důvody, proč by ostatní měli chodit za mnou. Takto to zní jednoduše, ale jak jsem se k tomu dostal?
Na střední jsem nesnášel jakoukoli činnost předváděnou před ostatními. Od zoufalých pokusů o shyby a kliky až po přednášení poezie. Přestože mi časem memorování poezie začalo dávat smysl (nejvíc za to mohl asi Antonín Sova), po předstoupení před ostatní jsem se nezmohl ani na ledabylou mušku zlatou. Snad za to mohla i moje zatím nepřekonaná řečová vada, neschopnost vyslovit pěkné „R“. Autorům názvů jako Pur, Jar a Ariel bych snad ještě dnes rád zlomil klíční kost – a mohu-li, dodnes se vyhýbám pultovým prodejnám.
Akademické debatování
Někdy na počátku studia výšky jsem si řekl, že s tím něco udělám (a vystoupím ze své komfortní zóny, jak se dneska říká). Zapsal jsem si kurz akademického debatování a šel po hlavě do asi nejobtížnější formy diskuse před publikem. Debatér má sedm minut na obhajobu teze (se kterou možná ani nesouhlasí) a musí rychle reagovat na připomínky oponentů i proslovy těch, kteří mluvili před ním. A nesmí se zastavit – cílem je přesvědčivost a váhání není přesvědčivé.
Maximální soustředění na obsah mi ohromně pomohlo – zapomněl jsem vnímat nízkoúrovňové procesy, jako jen třeba právě mluvení. Bylo to skvělé. (Navíc jsem zjistil, jak s trochou soustředění dokážu obhájit tezi, se kterou nesouhlasím – najít spoustu argumentů, které mě dřív míjely.)
Později jsem díky různým školním projektům zjistil, že s dobrou přípravou to může být podobně skvělé docela často (k sebejistotě mi pomohla i příprava slajdů, když to bylo možné).
Přednášející
Poprvé jsem si připravil minipřednášku na @pppscz na téma GTD. Nakonec jsem se o slovo nepřihlásil :-) (Pro srandu králíkům jsem nahrál slajdu na slideshare.) Z jednoho slajdu pak vznikl článek na tomto blogu „Jak si plánujete učení?“. Mezitím jsem ale odpřednášel na fakultě spoustu drobných věcí a měl jsem z toho všeho dobrý pocit.
V roce 2010 jsem začal dělat na pokusu o startup, aplikaci pro evidenci výdajů mezi spolubydlícími Kari (dnes ve stádiu tichého života v ústraní). Díky tomu jsem si zkusil přednášet ve fiktivních výtazích (žánr elevator pitch) – forma mi sedla, protože každá věta musela dávat smysl, ale nemusel jsem znát text slovo od slova – protože jsem mluvil o tom, co jsem znal, že. Přednášková content strategy :) V říjnu 2011 jsem si zkusil přednášku na Barcamp v Brně pro dvě sta lidí – a stálo to za to. Díky krátkým prezentacím a především této barcampové jsem objevil ono „proč“ – najednou jsem se měl na párty s kým bavit :-)
Moudra otce Fourata
Mám za sebou pár roků přednášení, takže zatím nevím, co dělám dobře a co špatně. Vím, že je třeba se zlepšovat. Ale psaní je obdobně jako přednášení dobrý způsob, jak si něco srovnat v hlavě. Tady jsou nějaké mé zkušenosti:
- Přednášení je super způsob, jak si něco srovnat v hlavě a získat podněty k tomu, jak to zase dál přerovnávat.
- Přednášku si chystám dlouho dopředu. Dělám si mindmapy ve kterých škrtám, spojuji, sešipkovávám a dělám kolečka (obrázek je moje letošní vsetínská přednáška o buzzwordech). Cílem je, aby celá přednáška dávala smysl jako jednolitý kus.
- Někdy v průběhu přípravy je důležité si říct STOP, vystihnout jednou větou, co chci sdělit, a proškrtat celý obsah přednášky. Když mám málo času na přípravu, vznikne většinou buď něco nekonzistentního (nezvládnu škrtat) anebo přednáška s převahou formy nad obsahem (po vyškrtání toho mnoho nezbude).
- Předem promýšlím, kde bude nějaký vtípek. Ne každý ale projde do konečné verze. Některé přebíjí informace, jiné jsou příliš šílené, další zapomenu při přednášení. Další ale vzniknou díky okolnostem – například když něco nefunguje. Je fajn, když se podaří vymyslet takový vtípek, který přímo podporuje obsah – ale většinu z nich beru jen jako silný způsob komunikace s publikem, způsob, jak publikum uvolnit rozhýbat.
- Přednášky je dobré iterovat. Například svou lednovou přednášku bych teď zkrátil na 15 minut a úplně jinak bych přemýšlel o publiku. Jiný příklad: Až po dlouhé době a několika přednesech mi došlo, že svou přednášku o UX státu jsem měl přednést úplně opačně (velkou case study na začátku, obecné info na konci).
- Na začátku potřebuji nějakým způsobem navázat komunikaci – uvolnit atmosféru. Ať už je to nějaká aktivita, otázka nebo vtípek, když se mi to nepovede, mám problém. Když mám problém, zapomenu pít vodu a mám další problém. Tyto problémy zatím neumím moc řešit, snad jen připravit si více pokusů o zaujetí na začátku. (Něco takového se mi stalo právě loni na brněnském barcampu.)
- Přednášky si necvičím, maximálně pár formulací, kde mi skutečně hodně záleží na tom, abych něco řekl přesně – ať už jde o definici, složitý koncept na vysvětlení nebo vtípek.
Nějaké otázky
Máte nějaké otázky či zkušenosti, které se bijí s těmi mými? Budu rád, když se objeví v komentářích – tady, na twitteru nebo kdekoli jinde. Pravda je jedna, ale nic není univerzální :)