Jan Martinek

Strašidlo protestu

May 3, 2015

Po páteční brněnské blokádě cvrčí na sociálních sítí zhrození nad konfliktní povahou akce (příspěvky z mého okolí odkazuji níže v poznámce, většina je veřejná). Mnozí podporují „nenásilný charakter blokování“, ale to, co se stalo na místě, považují za nevhodné — zejména strategické přesouvání blokujícího davu („extatické pobíhání“) nebo sezení na Kolišti, které museli rozebrat policisté.

Kde je však hranice mezi poklidnou a konfliktní protestní akcí? Určitě ne mezi „nenásilným blokováním“ a tím, co se dělo mezi Malinovského a Moravským náměstím.

Jakákoli blokáda je konfliktní akcí. Jedni svou přítomností omezí jiné – a není to tím, že by jedni druhé přemluvili. První zastoupí svými těly cestu těm druhým. Pasivní odpor není tak pasivní, když se z tepla domova vydáte do deště a postavíte se do cesty nahlášeného pochodu. Počítá se s tím, že ti druzí buď ustoupí nebo zaútočí.

Snad je to ono vnímání nepravděpodobnosti útoku, co umožňuje mnohým blokujícím, aby vnímali své jednání jako neagresivní. Ale je to především důvěra v to, že ani těm náckům svědomí nedovolí zaútočit, protože mají natolik podobné hodnoty. (Policisté zde mají jasně danou roli – chrání práva těch, které v dané situaci chrání zákon. Proto zakročí vůči těm, kteří tato práva omezují.)

Blokáda od počátku není akcí, která navazuje dialog. Blokáda je demonstrací síly. Dva tisíce lidí na náměstí, kteří skandují hesla - to není prostor pro hlubokou diskusi. Dojem, že konfliktní jednání do skutečně demokratické společnosti nepatří, je však obdobou tvrzení, že ohrožením demokracie jsou politické advokační neziskovky.

V českém prostředí jsou zpochybňovány mnohem méně agresivní podoby protestu – například matky s kočárky, které blokují přechod pro chodce, aby upozornily na znečištění vzduchu. Představa, že se jakékoli protesty obejdou bez těch, kteří jsou omezováni, potlačuje neinstitucionalizované politické jednání z veřejného prostoru tam, kde na něj není dobře vidět („za zavřené dveře“), posiluje vzdálenost mezi lidmi a politickou praxí a v důsledku omezuje jednání skupin osob mnohem výrazněji.

Vztah mezi legitimitou a legalitou akce je úplně jiný problém — a je neřešitelný. Právní systém nikdy nepokryje bezesporně jakékoli jednání a nedává odpověď na otázku, co je správné. Co je správné nepoznáme po osvojení konečné sady jasně formulovaných pravidel – ať už by to byly axiomy nějaké filosofie, text Všeobecné deklarace lidských práv nebo znění zákoníků jakéhokoli státu.

Neexistuje jasná hranice mezi demokratickým a nedemokratickým jednáním, která vede mezi diskusí a donucením (to by vyloučilo i praxi hlasování, kde ten, kdo hlasuje proti, zůstává vyloučen) nebo mezi legálním a nelegálním. Praxe demokracie se musí snažit o kritickou diskusi, promýšlet spravedlivé procedury a strategie inkluze, ale neobejde se bez řešení konfliktních situací, které neuspokojí obě strany sporu. Nejde o protimluv, ale o praktický projev toho, že svoboda je jednou ze zásadních hodnot demokratické společnosti, ale nikoli hodnotou jedinou.

Spíše než kritika nenadálé konfliktní povahy celé akce je tedy dle mého názoru na místě uvědomění si této konfliktní povahy, která je tu od počátku — byť díky „sluníčkovému” průběhu blokády v roce 2011 nemusela být zřejmá.

EDIT: Přidávám ještě odkaz na diskusi na Facebooku pod mým sdílením tohoto textu. Myslím, že doplňuje občas chybějící kontext a několik myšlenek je tam formulováno přesněji a zajímavěji. Díky zúčastněným.

Poznámky

  1. V textu se nezabývám tím, že se mezi blokujícími i policisty nejspíše objevili lidé, kteří byli fyzicky agresivní — na ty se lze leda připravit, ale nejde tomu příliš předejít.
  2. Zmiňované příspěvky z mého okolí: