Jen tak tu ležim

Ležím s angínou (snad), polykám prášky (už konečně), myšlenky se mi kalí (v předchozí větě jsem málem napsal "prážky"), když mě moc nebolí hlava, čtu si, když je mi hůř, přemýšlím a koukám do stropu. Zároveň s tím se stíhám vytrvale potit. Prostě jako bych o deset let omládl, výtečný pocit. Haha. Jen jsem tu poněkud zahrabán a začíná mi scházet nějaké sociální okolí :(

Vedle rozečteného Prousta (Hledání ztraceného času, pořád 1. díl) a Freuda (Výklad snů) jsem tenhle týden přečetl skrz naskrz nový (alespoň v českém překladu) román Marka Haddona Problémové partie a konečně na filmovce zakoupenou sci-fi povídku Sní androidi o elektronických ovečkách? od P. K. Dicka.

Problémové partie

Haddonův Podivný případ se psem, vyprávějící o autistickém chlapci, který vyšetřuje smrt (tuším sousedčiného) psa, se mi hodně líbil, proto když jsem zahlédl jeho novou knihu a v záložce si přečetl, že "se věnuje otázce depresí a také syndromu prázdného hnízda, nevěře, sourozeneckým vztahům či smyslu manželské lásky", skončila mi rychle v tašce. A musím říct, že jsem nezůstal zklamán, Haddonův útržkovitý styl stavby vět zůstal (ač jsem ho minule přikládal spíše autistické stylizaci), postavy jsou skvělé a děj odsýpá. Haddon zachycuje spousty situací, v nichž se ocitají postavy, které říkají něco jiného než si myslí a vnitřně na tento rozpor reagují - kniha je rozdělena do krátkých kapitol, které vždy upředností vidění dané situace z pozice některé z postav, v podstatě je to taková vícenásobná externalizovaná ich-forma :)

Sní androidi o elektronických ovečkách?

Knižní předloha filmu Blade Runner od P. K. Dicka je vyprávěná klasičtějším způsobem okolo dvou hlavních postav - likvidátora androidů Ricka Deckarda a speciála J. R. Isidora. Co znamenají tyto termíny asi nebudu vysvětlovat, jen bych řekl, že je to zajímavě postavené filosofické sci-fi o tom, co to znamená být člověkem, a že určitě má smysl to číst i když jste viděli krásný film Ridleyho Scotta - cca od poloviny je totiž děj filmu výrazně odlišný od děje knihy a celková stylizace je trochu jiná.

Co víc říct k posledním dnům? Ráno se vzbudím a den vypadá, že bude hodně dlouhý. Pak je hodně dlouhý. Usínám brzy, po desáté. S pocitem, že jsem toho mnoho neudělal. V noci se mi zdají dlouhé sny, které rychle zapomínám. A zpětně se zdá, že dny ubíhají opravdu rychle.