Mé ruce, 3.30 AM

Usínám na břiše, budím se s necitlivou rukou, nebo rovnou oběma. Přilehnu si někde něco, ruka jen tak visí, necítím nic, potáhnu si ruku zuby a pohybuji s ní. Po chvilce dokážu pohnout prsty, posunu si ruce k sobě, pomalu začínám cítit, že se vzájemně dotýkají. A teď přijde ten první, strašný, závan mravenčení, je to jako jemná a pevná a krutá křeč, která mi vyletí zády, jako když mě kdysi kopla promoklá prodlužka. Ale cítím ruce, zase se cítím dobře. Přemýšlím, jestli se může stát, že se nevzbudím a ráno už ruce nerozchodím. Jako když nepovolím zaškrcenou nohu, do které mě kousla anakonda. Ne, to je vlastně škrtič, omezím se na zmiji. Zůstanou viset a já budu sedět na posteli a zuby je posunovat jednu k druhé. Vlastně mě překvapuje, že se vždycky vzbudím, vždyť mě ty ruce nebolí. Venku pomalu svítá, cítím se jako koberec, který má dvě spodní strany. Zkobercovaný.

Přileháváte si ruce?