Poslouchám a život je jako mraveniště po zimě

Poslouchám Muse. Takové poslouchání, obecně, může být konstruktivní a nekonstruktivní. Takoví konstruktivní jsou třeba U.N.K.L.E. Přesně odsekávané kousky snů a reality, které mi skládají obrazy, dokonalé dávky sebereflexe a života. Přemýšlím, přirovnávám, porovnávám, skládám je vedle sebe a za sebe. Život žiju jen jednou, proto je skvělé, když si do něj můžu naskládat i životy jiných.

„Hold my hand
I need you now
Slow me down
I don`t know how“

(Unkle, War Stories, Hold my hand)

Muse jsou naopak zcela vhodní pro nekonstruktivní poslouchání. Nekonečný vodopád slov, apokalypsa. Každá radost je po zásluze potrestána. Kytary brousí hrany světa, vyhlazují svět do jedné ploché tmavě modré desky, ve které se odrážím. Kizuki se otrávil výfukovými plyny z vlastního Nissanu. Nedokážu nic říct, vlastně se o to ani nesnažím. Tento život může být ten poslední. Rytmus se neúprosně, ale pomalu sype, na obzoru černé díry se zastavuje. Zapadám mezi tóny.

„don't kid yourself
and don't fool yourself
this love's too good to last
and I'm too old to dream”

(Muse, Absolution, Blackout)

Technická poznámka: Ne, nejde o mé dvě nejoblíbenější kapely. U.N.K.L.E. k tomuhle titulu ale mají blízko.