Taková jedna nedělní cesta domů

Jedu domů vlakem, neděle, šest ráno. Maminka má narozeniny, tak mířím na oběd. Zůstal jsem na část víkendu v Brně, abych mohl trochu naddělat práci – resp. spíš trochu se přiblížit kouzelnému stavu "Stíhám!". Nestíhám pořád a pořád mě baví si to komplikovat – teď jsem si radostně přidal k povinnostem sázení našeho fakultního časopisu.

Sázení mám teoreticky vcelku zmáklé, o typografii se zajímám relativně k délce mého života dost dlouho. Ale praxe je o to zajímavější. Jelikož zatím na pořízení CS3 suite nemám (jak finance, tak potřebu), stáhl jsem si Scribus a při různých příležitostech si představuju, jak některé věci musí být pěkně pořešené v InDesignu. Scribus není vůbec špatný, ale například množství "Copy of" stylů, které se mi zatím neznámo jak vytvářejí, je zarážející. Asi nějaká přitroublá klávesová zkratka, kterou nevědomky mačkám – protože občas ovládání začne podivně blbnout a nereaguje třeba ani na scrolovátko na myši.

Zatím jediný "opravdový" bug Scribusu je crash, když napíšu do názvu stylu znak nepatřící do ASCII. Zvláštní, v roce 2007 bych to nečekal.

Poslouchám na cestu U sousedů vyje pes o Psích vojáků, mojí asi, za posledních pár let, nejoblíbenější české kapely. Venku se pomalu rozednívá a za nějaké tři minuty už asi opravdu pojedem – zatím jenom vlastně sedím v kupé na nádraží. Vlak prázdný, jen pár podivných existencí, kdo by taky jezdil v neděli v sedm ráno z Brna.

Rozlosování světel dopadlo jako obvykle špatně – jakmile pan mašinfíra zapl elektriku, vypadalo to dobře, ale po chvilce začaly zářivky skučet, skřípat, kvičet, chrčet a tak podobně s ohromující intenzitou. Ale za chvilku snad bude dost světla na to, abych si mohl vytáhnout Respekt.

To pak už nebudu dál psát.

Blíží se tam hodina, ta minuta a třískly dveře, pěkně nejdřív v dálce, pak hned mně za zády (sedím v prvním kupé) a za chvilku po krátkém zapískání vyjedu směrem k domovu, kde se zdržím nějakých pět hodin a pak zase pofrčím vstříc Blance, Brnu, přednáškám, práci, učení, seminářům, rovině a tak. A už jedeme, venku jsou nízko mraky – po ránu jemně prší, kolem jede autobus Student's Agency a lesknou se mu okna, zhasnutý autobazar se leskne pod světly stadionových světel a kancelářské komplexy po pravé straně svítí bezpečnostním osvětlením.

Ráno.

Projíždíme vozovnou (aspoň doufám, se tomu tak říká I u domečku vláčků UPDATE: nebo je to depo? i když vagónky stojí venku?) a spousta vagónů tu ještě spí – trochu je ruším, když můj vlak projede přes ocelový most.

A blíží se další most, ten který jsem slýchával celý minulý rok, blížíme se ke Komárovu, kde jsem bydlel 10 měsíců na kolejích – teď už tam bydlí někdo jiný a v mém pokoji je zhasnuté. Vzpomínky. Ležím v posteli a koukám na strop – v Komárově je před kolejema relativně široký prostor se spoustou různě umístených světel (teď je krásně vidět Petrov a Špilberk, když vlak jede, drobně je překrývá chemička v popředí, ale díky tomu pohybu je výhled krásný) a když se v nočním vánku pohybovala záclona, na stropě se vytvářely nejrůznější vzory. Vždycky jsem si říkal, že jednou si je vyfotím.

Odjíždím z Brna a nechávám za sebou svůj dnešní "domov". Doma bývám jen chvilkama, ale o to víc si to užívám.

Vzpomínky. Minule, když jsem tak jel domů, jelo moc lidí a to to byl čtvrtek – bylo to pro mě dost překvapující. Seděl jsem v kupé se čtyřmi lidmi se třemi lahvemi vína a žádnou vývrtkou (nakonec ji ale sehnali). Míříl jsem k panu zubaři, aby mi v pátek po ránu zařízl něco, co mi vyrostlo v puse a dal penicilin na druhé cosi na druhé straně pusy (přesnější terminologii takto po ránu nenacházím). A v pátek večer jsem jel k Jarušce na chatu na srazoniny, kombinaci srazu třídy z gymplu a oslavy narozenin. Bylo to moc příjemné, dokonce ani nikdo nezvracel. Gympl zůstal za mnou v ten den, kdy jsem dostal lejstro na jevišti před plátnem Kina Vatra a rodiče se pohádali s babičkou, do které cukrárny do půjdem oslavit (nakonec jsme jeli hned domů). Čekal jsem, že to neskončí tak najednou. Pár lidí potkávám v reálu i na internetu, pár lidí občas náhodně potkám, ale pár lidí zmizelo v nekonečnu a hodně mi chybí. Za ten rok a půl, co jsem poněkud (trochu ještě pořád) ztracený ve vysokoškolském životě, se z nich stávají pořád určitější shluky vzpomínek, dojmů a myšlenek.

("Dívám se z okna, jak tiše dýchá, usnul jsem." Filip Topol; já se dívám z okna na probíhající domy, stromy a mraky)

Postupně nacházím nové opěrné struktury pro můj společenský život, ale jde to hodně pomalu. Zvlášť asi proto, že pojem "společenský život" je úzce propojen s alkoholickými moky, kterých, pro svou nepřílišnou alkoholovou náklonnost a ve svém strachu ze sebe sama, přespříliš mnoho nekonzumuji.

Jak tak tvárná hmota mého okolí pomalu znovu prochází osifikací, zůstávají pořád prázdná místa – tak je trochu začínám plnit psaním – jako už jsem to ostatně jednou úspěšně vyzkoušel.

Projíždím jemně zanedbanou vesnicí a auta stojí na přejezdu přes cestu. Sluníčko stojí někde za hradbou mraků na východě a já pomalu přestanu psát, abych se taky mohl věnovat dalším podivuhodným činnostem, jako je sledování oranžovo-šeděmodré oblohy. Zatím se mějte krásně.