Třes rukou pátého stupně

Si představte tu situaci.

Vyfotíte film, vyloženě tam musí být úžasné skvrny halogenidů stříbrných a s třesoucí se rukou (první stupeň), vytáčíte film (jo, takové ty foťáky bez displeje, pokud pamatujete), dáváte ho do krabičky..

S úzkostným pohledem ji předáváte nedostatečně důvěryhodně (zvlášť když jde o ty super fotky) vypadající paní či slečně (dále jen paní, pro zkrácení textu) za pultem ve fotolabu, ta krabičku zabalí do papírového obalu a schová.

„Přijďte si pozítří.“ povzbudivé, normálně to trvá třeba týden.

Po týdnu už začíte být nervózní (druhý stupeň), film pořád není, sešlo se jich černobílých prostě moc a ten váš se už nevlezl. Ale vpoho, počkáme..

Vyvolávač onemocní (třetí stupeň..)

Vyvolávač (ehm, až teď mi došlo, že slovo vyvolávač asi není úplně ideální, prostě ten, jenž vyvolává fotky) má dovolenou (čtvrtý stupeň..)

Paní za pultem už při pouhém zahlédnutí vaší osoby ve dveřích zaujímá obranný postoj, bere lístek a bezradně hledá, pak hledá v labu, pak překvapivě.. zase nic..

Uplynou tři týdny a „za tři hodiny to bude!“.. (pátý stupeň)

Pak přijdete, paní zase jednou odběhne a donese.. balíček!

„a nemáte tam ani jeden exponovaný snímek! asi se vám něco pokazilo!“

ale život je stejně krásný :)