Zápisek ze dne 3. srpna 2004

Tak a je tu Endlife a zápisek z LFŠ. Je to trochu delší.. Vskutku o dost delší než normálně, takže se pohodlně usaďte :-). Ještě je tu jeden bonus pro ty (zvláště pro některé), kteří nevěřili našemu kulinářskému umu :). Takže, tohle všechno jsme vyrobili za pomocí Endlifa, Kirose, dvou hrnců, jakoby-pánvičky, Zuttova ešusu, vařečky, dvou švýcarských nožů & dvou lžící :-). Další kolekce fotek bude zítra plus ještě drobný bonus :).

V Penny marketu jsem před pár dny zakoupili bloček, ale zatím nebyl čas, Tak píšu až teď (a jak se pozděj ukázalo, čas nebude ani v budoucnu :)). Odbočka: Na bloku je psané, že ten papír není ze dřeva, ale vypadá jak ze dřeva, respektive vypadá jako normální papír, tak nevím.. Možná už dneska není žádný papír ze dřeva a všechno je to plastové? Tak mě to jenom trochu žere, tak to sem píšu.. Popojedem :)).

V pátek po ránu, po dopsání zápisku na Podnebí jsem ještě půl hodiny nervózně chodil po domě a zkoumal, co jsem ještě zapomněl. Jelikož jsem na nic nepřišel, odebral jsem se na autobus - o deset minut dřív. Autobus měl ještq dalších šest minut zpoždění, což mě znervózni,lo, ale setkání s Kirosem & Maskotem, ehm, tedy Zuttem (dále již jen Zuttem) proběhlo v pohodě & autobus se začal pomalu plnit až s mým příjezdem. Cesta do Zlína v klidu, spoj ze Zlína byl díky drobnému kiksu v IDOSU nestihnutelný (příjezd 10:30, dojezd dalšího spoje 10:30), ale i to bylo v poho, po deseti minutách dorazil další. Na žádost o jízdenku prohodil řidič “Do Hradiště s krosnou, to bych taky rád” & v Uherském Hradišti jsme přistáli bez problému.

Netušili jsme kde jsme a kam jít, jenom po cestě z autobusu bylo vidět kino Hvězda, tak jsme zamířili přibližně tím směrem & dorazili nejdřív v ke kinu Mír, kde to nevypadalo, jako že by tam cokoli bylo (nebylo) a pak ke Hvězdě, kde už na schodech stála fronta. Zapojili jsme se a rozhlíželi se. Všude spousta exotů, se Zuttem jsem úplně zapadli. Počasí skvělé, fronta šla rychle a po chvíli ještě navíc před náma stojící lidé zjistili, že stojí v blbé frontě a šli si stoupnout do jiné. To nás posunulo o kus dál, odkud již byla vidět cedule “Akreditace”, která nás upozornila, že taky stojíme v blbé frontě. Zapadli jsem do akreditačního kamrlíku - spousta beden s tiskovým materiálem, pět maců, pět lidí z obsluhy, po vystání fronty nám milá obsluha řekla, že já ještě zaplaceno nemám (pomalééé převodyy) (Zutt & Kiros: “HAHA”) a Z&K mají přeplatek 70Kč (kvůli jednomu zrušenému koncertu) a taky jim nevydá akreditaci než to bude vyřízené (Já: “MUHEHE” :)).

Zaujali jsme pozici na konci čerstvě prodloužené řady u pokladny & postupně se všechno vyřešilo (milá paní (všichni tu byli milí, přestože těch, kterým platba ještě nedošla byla docela spousta) z ekonomického aparátu LFŠ mi vysvětlila co a jak), zacvakali & vybrali jsme si peníze, vybrali akreditační psí známky, materiály (katalog filmů, nulté filmové listy, pár reklam (TAXI NONSTOP), vstupky na koncerty (respektive, vstupky jsem dostal já a Z&K si pro ně ještě zašli při cestě do obchodu, ale to se stane) & pár dalších věcí kolem). Pak už jsme podle cedulí našli Kasárna (jop, odteď se v tomto textu bude vyskytovat slovo Kasárna, neumím to moc skloňovat, takže sorry), kemp v pohodě, kasárna děsivé, ale koho by rozpadající se kasárna nepotěšila, že :). Zabrali jsme místo z jedné strany pod stromem a z druhé strany pod vysokou budou kasáren = ve stínu trvalém = SUPER (absence ledničky vyřešena). Stan se postavil, věci jsme tam naházeli a vyrobili prvotní nepořádek, který se ale brzy zorganizoval a pak jsme už měli celou dobu ve stanu pořádek (nj, na to je třeba dobrý organizátor, který zatímco ostatní válí šunky uklízí ve stanu, že :)).

Vyšli jsme s velkým očekáváním na seznamovací výlet do centra a obchodu za prvním velkým nákupem. V centru teda spousta obchodů nebyla. Respektive, byla, například lékárna, elektro, kočárky, rybářské potřeby, etc., ale nikde v dohledu žádné potraviny. Potraviny a supermarkety se podle cedulí a mapy vyskytovaly jen na periferii anebo rovnou až v Kunovicích. Po úmorné cestě celým městem jsme vyrazili podle cedulí Pennymarketu, zdál se být nejblíž - na jeho cedulích nebyla čísla označující vzdálenost :). Po pěti stech metrech jsem se dostali k první ceduli & na té byla šipka. Šipka zkroucená o 180° značící, že vskutku máme udělat čelem vzad a jít zpátky. Což jsme provedli. O vzdálenosti jsme už měli mírné podezření, že to není nejbližší supermarket (nakonec se ale ukázalo, že z těch o kterých jsme věděli, nejbližší opravdu byl), a prošli rozsmaženým Hradištěm skrz a na konci už nás vítal červený Pennymarket. Nakoupili jsme prakticky všechno co jsme potřebovali, akorát co se týče soli nevěděl ani personál, kde by se mohla nacházet. Paráda. S bednou & taškou zboží jsme došli zpátky do kempu a do 17:30 ještě zbývala hodina, tak jsme si dali svačinu = pro mě bagetu s cottagem.

Pak už jsme vyrazili na první film našeho programu - Silný kafe (mezitím už nám od rána utekly dva filmy, program jel už od rána) - český film od režiséra Börkura Gunnarsona - na SK jsem si chtěl zajít už v distribuci, když to bylo u nás doma, a tehdy jsem to nějak nedal - který žije čtvrtým rokem u nás & dle vlastních slov zdrhnout nehodlá :). Film byl ještě mnohem lepší než jsem čekal, naprosto autentický a upřímný filmík. Skvělý příběh, scénář, režisér, herci, hlášky (Kiros si jich aj celkem tunu zapsal). Při diskusi po filmu se objevil režisér a Martin Hoffman, který hrál jednu z hlavních rolí. A byli stejně skvělí jak film.

Po filmu jsme s Kirosem u stanu začali vařit první večeři, zatímco Zutt věrem svému dogmatu “as many movies as it gets” dešel čarovat na Čaroděje ze země Oz, ale pak kino v klubu Mír nenašel a ve hvězdě zůstal na Pána Much o ktrerém s nadšením mluvil jako o brutální věci (nj, Zutt je citlivý člověk). K večeři jsme vyrobili Čínu z minutky s těstovinama (sůl nám nechyběla, docela dostatek jí bylo v té minutce) - vše jsme pečlivě dokumentovali pro některé entity s nedostatečnou důvěrou v naše kulinářské umění (no, ta Čína byl teprve začátek :)), ale fotografie nedokáže vyjádřit tu úchvatnou vůni (maso bylo celkem dobré, ale bylo ho málo, proto už konzervám značky Viva dávám tučné NEVER MORE). Menší problém byl akorát s umýváním nádobí, protože jsme věděli jen o jednom umyvadlu, kde navíc byla jenom studená voda. Ale po zakoupení Puru & houbiček už nebyl problém. Ale nikdo mě tam nezbil, ikdyž tam na záchod chodilo dosti lidí ;)). Po výborné večeři jsme vyrazili na film, o jehož přítomnosti jsem se z programu odzvěděl pár dní předem (s velkým sebezapřením jsem stránku po stránce z tiskárny vymáčkl těch 14 stránek předběžného (skoro finálního) programu (ano, tiskárna už dost odchází)) a dost se na něj těšil, v reportážích z MFFKV i v jiných článcích ho dost chválili, tak jsem se moc těšil (v porgramu jsem si předem zaškrtl filmy, o jejichž shlédnutí jsem s Z&K nehodlal diskutovat a tohle byl jeden z nich :)). Věčný svit neposkvrněné mysli - a byl psycho a super, jako když se vzbudíte uprostřed ulice k večeru & ulicí prochází cirkusový slon. Podstatná část se odehrává ve snu & tyhle sny jsou proklatě snovitě (no, snad sami uznáte, že říkat “realistický sen” je hovadina)(zvlášť když mám v poslední sny tak psycho sny jka mám já, tak to můžu potvrdit ;)). Charlie Kauffman (scénář) a Michel Gondry (režie) se předvedli. A Jim Carrey je v rolích, kde nevypadá jako opice zakonzervovaná v havajské košili, dokonalý. Kolem jedné jsme se vrátili do stanu a po chvíli byli tuzí. A tohle byl jenom první den a to jsme začali až v pět večer :)). No, dál už asi budu mírně stručnější, částečně taky proto, že si to částečně nepamatuju (čistě z důvodů, že jsem si to moc nepsal a tak dlouhá doba jako deset dnů přece jen smaže některé vtipné i nevtipné detaily).

Po ránu jsme se vzbudili do krásného slunečného dne, chvíli ještě tak leželi a pak se Zutt kouknul, proč mu ještě nezvoní budík na mobilu. Přišlo mu to divné, ale tak divné to nebylo, protože bylo půl šesté a budík měl budit až v šest. Chvíli jsme ještě počkali (asi dvě hodiny) a pak jsme se vydali na druhý nákup směřovaný do Intersparu (zaase tak dalekoo). Po cestě jsme ale narazili na Manu, tedy Alberta - který snad nikde ve městě neměl žádnou pořádnou ceduli. Ale velmi nás potěšil, protože byl kousek od kempu (a to nejen v rámci významového rámce slova “blízko” v Uherském Hradišti, kde blízko znamená “do tří kilometrů”, ale fakt celkem blízko (ještě zatím plánujeme výroby nějaké mapy UH pro příští rok, která by se hodila hodit i na net pro ostatní návštěvníky, protože od pořadatelů obdržená mapka byla jedním ze slabých míst LFŠ (ale to je drobnost))). Jediná chyba je, že se po cestě jde přes dva přechody přes cestu & Zutt se neustále snaží skočit pod auto. Nakoupili jsme jídlo na další dva dny, čistící prostředky a nějaké drobnosti a šli domů do stanu. Jakožto organizátor jsem si vzal na starost ještě úmyv (uklízení ŕ úklid, umývání ŕ úmyv) nádobí, tak jsem umyl nádobí nově nabytým Purem & konečně finálně uklidil stan. Uff.

Prvním dnešním filmem bylo (nejdřív jsme chtěli jít na jakousi italskou úchylárnu, která se jmenovala Tanec na tři doby, ale pak to změnili za jakousi kanadskou úchylárnu, tak jsme zvolili podle nás jemnější variantu) čínské Míjení (našli jsme Klub Kultury, zevnitř stejný jako vsetínský Dům Kultury a zvenku jedna z nedjěsivějších staveb socialistického funkcionalismu - kovová socha houslohráče před obrovitým plackoidním objektem (supermarket-like) z vlnitého plechu - úúú, síla). Míjení byl náš první film z cyklu čínských filmů (toto byl třetí hlavní cyklus, ještě byl Film a dětství a Film a pohádka; mimo hlavní cykly byla ještě spousta drobných cyklů) & byla to síla. Po dvou relativně přátelských (jo, i VSNM byl ke konci přátelský) filmech, totální náraz. Dlouhé statické scény, šedivá mlžná (jo, fakt šedá mlha) čínská krajina, zoufalství a beznaděj jako hlavní téma. Dvojka zkrachovalých studentů krachuje i ve své další “prácičce” - chtějí vypěstovat jakési houbičky (kdoví co to bylo), všechno přestává mít smysl, všechno vypadá naprosto ztracené. A tím to i docela končí. Fakt síla. Zutt se mezitím sjížděl na Nástupišti a to prý taky zrovna nejoptimističtější nebylo. K obědu Kiros vyrobil sýrovou omáčku se špagetama (třel jsem česnek a na pokličce od ešusu je to celkem peklo (všeobecně jsme měli nedostatek nádobí - řekl jsem, ať si každý vezme nějaký kastrol a klidně i víc, takže nakonec jsem já přivezl několik hrnců, Zutt si vzal ešus a lžíci & Kiros ani tu lžíci :))). Ještě jsem si k tomu nakrájeli rajčata, mmmmm :).

Po obědě s mírným zpožděním (utekla nám doba ledová) sedáme ve Hvězdě na Cestu do Pravěku (popisovat nemusím) s diskusí s Aloisem Novotným - scénáristou, který pověděl něco o tvorbě a době, kdy to vznikalo. Toto byl jediný film s češtinou v tomto dni, takže pohoda. Po pohádce jsme vyšli na umění klipu od Michela Gondryho, ale kino v klubu Mír bylo plné (jak jsme později zjistili, tak tradičně), že nás vykopli rovnou od vchodu. Naběhli jsme za Zuttem na film Cesta domů. Pěkný romantický barevný (pokud jste viděli Hrdinu nebo aspoň fotky z filmu, tak víte o čem píšu, film byl od stejného režiséra - Zhanga Yimoua). Celý film byl vyprávěný z budoucnosti, takže se člověk neděsil co se stane za minutu na plátně, ale mohl se soustředit na to, co se zrovna děje na plátně. Milý film. Po tomto milém filmu jsme se vadali na další milý film - dalo by se říci na jeden z nejmilejších filmů filmovky - na It’s Wonderful Life, česky Život je krásný. Americký Vánoční film z roku ‘46 (celkem jsem byl rád, když na tom dévédéčku pustili anglické titulky, občas bych se v tom asi neorientoval, tamější angličtina byl poněkud zajímavá :)). Film o obchodníkovi, kterého se snaží dostat pod sebe místní městský magnát, který přes krizi dostal pod sebe prakticky všechno ve městě & teď to vypadá, že už tomu nic nezabrání, tak se pokouší o Vánocích spáchat sebevraždu. Ale přijde anděl a ukáže mu, jak by jeho městečko Bedford Falls vypadalo, kdyby se nikdy nenarodil. Krásný film, kde nikdo neříká fuck you. Super :).

Poslední film druhého dne byl v jedenáct film Kafe a cigára. Znáte tento film? Znáte Jima Jarmushe? Jsem si říkal, že tohle nikdo znát nebude & nikdo na to nepůjde zvlášť o půl noci, když to bylo čistě v angličtině (nj, byl tu simultánní dabing, ale na to jsem nepomyslel), navíc je to jenom série krátkých filmů, kde si vždycky sednou nějaké dvě osobnosti (Tom Waits & Iggy Pop, sourozenci Whiteovi (jj, White Stripes), dva členové Wu-Tang Clanu a další) a nad kafem, kouříce, pokecávají o čemkoli. Můj předpoklad se nesplnil, před kinem stála fronta a ve chvíli našeho příchodu už jsme si musel brát židličky z hromady složené v koutě a nakonec byl sál plný tak na 200%, síla. A film byl skvělý. A až na dva kousky jsem rozuměl, což mě potěšilo :). Film byl skvělý, že jsem zatoužil zajít někam na kafe, ale nic, kde by dávali slušnou vídeň jsme nenašli (:)), tak jsem zapadli do čajky. V čajovém lístku (lístečku - byl to jenom jeden papír potištěný z jedné strany, ale byl to jenom čajový stan, tak se nešlo divit slabšímu výběru) jsme si nejdřív vybrali rooibos afrika, který byl standartně výborný, takže jsme vzali ještě dvě konévky puerhu, který voněl a chutnal jak malta (vzácně jsme se s Kirosem shodli na vůni a chuti), ale byl nakonec moc dobrý, tak jsme slíbili, že se ještě do čajky vrátíme (možná jsu ve dvě ráno dobré všechny čaje, ale to nevím, myslím, že mé chuťové buňky byly ještě dost v pozoru). Pak jsme prošli kolem Sporotovní haly a kecali a kecali & do stanu jsme se vrátili, k velkému znechucení Zutta až ve čtyři ráno. Pohodka, napočítat do tří a spíme.

Ke snídani jsem ještě měli pečivo nakoupené ze včerejší návštěvy Alberta & taky jsme nakoupili spoustu velice levného 100% pomerančového džusu (nevím, nakolik se dá zkazit výroba 100% pomerančového džusu, tak jsme díky levné ceně vzali několik krabic), který je ku snídani vážně skvělý. Třetí den. Zutt vyběhl na Společnost Vlků (což byl prý zase nějaký drsný krvák). My jsme v klidu posnídali & zúčastnili se workshopu Mistra Yhai Hong-Yina, který přednášel o rozdílech bojových škol v Číně (zvláště mezi svou, Wudanskou, a Šao-linskou školo) plus praktické ukázky, paráda. Workshop trval 90minut a škoda, že nebyl delší. Bylo to venku a pořád bylo krásné počasí. Po tomto závanu východního větru (no, toto zrovna nejpoetičtější věta není :)) jsem uvařili dnešní oběd - omáčku s ananasem, zázvorem, zeleninou a nektarinkama + luncheon meat z konzervy + rýže; pro Zutta extra verze bez masa, výtečné, to se nám povedlo. Omáčku jsme sice zaředili hodně, ale nakonec to nevadilo, v rýži se jedla dobře. Yummy, yummy. Vůbec nevím, kde byl mezitím Zutt, ale přiběhl pak a snědl svou porci sám. Nechal si uvařit dva sáčky, což byl prakticky celý jeho ešus a pak to všechno snědl, což teda ještě doteď nechápu ;). Před vařením ještě říkal, že ve svém ešusu uvařil jednou čtyři sáčky rýže, ale to teda taky nechápu, jak to provedl. Podivné ;).

Po obědě jsme se dostali na promítání několika kratších českých filmů ve Hvězdě - Johannes Dr. Faust se nakonec nesehnal, tak byl jenom kreslená Čert a Káča, která měla několik světlých momentů - například aktivní prasátko - a hraný film Na Žižkově válečném voze o dvou klucích, účastnících se hnutí Husitů - spíš to bylo jenom na historickém pozadí, žádná husitská bitva se tam moc neodehrávala, takže typisches Gesichte o přátelství & věrnosti, ale mělo to nějaké kouzlo, kvůli kterému si to pamatuju & bylo to zábavné (a nebylo to jenom tím, že zvuk byl hrozně nahlas & hudba byla dooost hustá, úplný rachot :)).

Po tomto filmu jsme zůstali ve Hvězdě & následoval Český sen spojený s přednáškou o reality TV, se kterou vystoupila Misha Kavka, profesorka z Nového Zélandu, zabývající se tímto fenoménem, která byla zajímavá (ta přednáška) & navíc Kavka (no, zní to trochu divně, prostě přednášející Misha Kavka) mluvila krásnou čistou angličtinou, které bylo rozumět do posledního slova (& navíc, jak ještě na začátku předvedla, uměla i česky, wow :)). Přednáška byla taková shrnující, je škoda, že po nenásledovala diskuse. Následoval film Český sen, který i přes mírně povýšenecký odstup režisérů, byl velice zajímavý & když lidé nebyli agresivně naladění, tak jim snad i ukázal určité otázky & myšlenky, o kterých se v něm mluvilo. Po filmu byla diskuse s tvůrci, Vítem Klusákem a Filipem Remundou (řekl bych nejmladší režiséři, o nichž v současné době ví skoro každý), docela mě překvapili, jak byli příjemní & otevření & pohotoví. Jako jediné je značně štvala jakási ozvěna rádia, která byl v mikrofonu, když se otočil směrem nad pódium (nikdo asi zatím neví, kde se to tam bralo). Pomalu jsme ztráceli pojem o čase & po odchodu z kina vyšli do letního kina na Až přijde Kocour, což je film, který jsem nikdy neviděl celý (naposledy jsem viděl konec minulé prázdniny u babičky na obědě :)) & celý byl vynikající. Taky projekce v letním kině byla bezva, až na to, že kofola stála 40Kč/litr, ale to se dalo čekat. Plátno bylo mírně za stromem, ale to vadilo jen Zuttovi, tak šel vyprudit někoho, kdo do té doby seděl s pěkným výhledem uprostřed hlediště (masy karimatkoidů pod plátnem). Po představení jsme odešli s kariotkou (neologismy made in čajovna Černý drak) do stanu a s mírným zpožděním dorazili na snad úplně nejmilejší a nejkrásnější film LFŠ - Příběh o uplakaném velbloudovi - film na MFFKV získavší Cenu diváků - po tom, co jsem viděl vítězné filmy posledních dvou let mi bylo líto, že letos se asi tento film nedostane do distribuce a najednou jupí, byl tu - a velbloudi jsou božíí! Krásný film o životě mongolské rodiny se spoustou milých zvířat & záchraně malého velblouděte s těžkým porodem, kterého jeho maminka nechce. A ještě jednou velbloudi jsou boží! Minimálně ti mongolští :). Tento film byl přímo výchvatný (vynikající + úchvatný) & nekonečně milý. Po filmu s námi Zutt odmítl jít do čajky & ani na procházku městem nepřistoupil, tak se oddělil & my jsme zase obešli půl Hradiště & kecali a kecali a kecali a až do tří.. A Zutta jsme se snažili nevzbudit, ale tentokrát se nám to nepodařilo. Takže nám zase pořádně vynadal, ach jo.

Snídani čtvrtý den ráno obstaral Zutt, zašel do pekárny a koupil sýrové bagety (tradiční LFŠ bageta) a šátečky jako bonus. Po snídani jsme se rozhodli pro masivnější nákup na pár dalších dnů dopředu - dnešní oběd & taky trochu dopředu. Vyšli jsme do Hypernovy, abychom|abyjsme (škrtněte dle vlastního přesvědčení) nakoupili taky novou & větší propanbutanovou bombu pod vařič (původní malá došla ještě během přípravy oběda téhož dne, takže Zuttův pohrdavý smích “to si myslíte, že to spotřebujete” byl neopodstatněný (často bývá opodstatněný, ale to je spíš tím, že se Zutt pohrdavě směje pořád (ale zajímavé je, ač čtvrtý den, furt jsem neměl chuť Zutta zavraždit))) & pár věcí na oběd na zítřek. Zutt ještě během cesty prohlásil, že myslel, že jdeme jenom do pekárny & oddělil se, takže jsem se do Kunovic táhli jenom s Kirosem, ale co už, Zutt je už takový ;). Aspoň stihl další film. Cestou domů jsem se bál, že prorveme tašky, bílá místa roztaženého plastu pod ušima byla docela děsivá, ale došli jsme v pohodě. Úúú, má ramena :).

V pohodě jsme všechno uklidili do stanu & odpočinuli & vyšli na první dnešní film (dneska jsme dali jenom dva filmy a z toho dva v češtině, takový odpočinkový den) - na Národ Sobě - došli jsme tam 45minut předem a stáli ve fronta ve vchodových dveřích & kecali s týpkem, co brigádničil s rozdáváním maličkých Snickersek (“A vy to nejíte?” - “No, my jsme to ze začátku jedli, ale jak už tu brigádu děláme dva týdny..” :)) & za náma se postupně vytvořila ooobrovská fronta, fakt mega, málem se stálo i uvnitř Toi-Toiek :). A při vchodu do sálu jsme já a Zutt zůstali jako poslední sedící diváci, sedíce na zemi pod židlema a Kiros to ustál. Seděl jsem na rožku od prvního stupínku a natahoval krk abych viděl & neustále nabízel Kirosovi ať si sedne a trochu si odpočine od stání, ke konci jsem málem necítil nohy :). Film byl úplně síla a brutalistický, o čemž vypovídá i to, že i Zutt šel na něj podruhé (byl na místním filmovém maratonu). Film pojednává o tom, co je to národní identa & vším kolem & to skrz spoustu malých střípků - epizodek, například rozhlasový komentátor + Pollert + symfonický orchestr na lodičkách na Vltavě nebo skupina vymýšlející jak se pojmenuje nebo živá kniha Jaroslav Dušek. Režisér na konci říkal, že všechny postavy zde byly v jejich zaměstnáních, tak by mě zajímalo, jestli Jaroslav Dušek pracuje jako živá kniha, ale to jen tak na okraj. Pokec s režisérem v přeplněném kině byl taky celkem pohodový, dotazy & answery vcelku normální, což se teda o diskuzi po následjícím Ondříčkovu filmu Jedna Ruka Netleská říci nedalo. Ale nepředbíhejme (typická fráze, po které by měl začít večerníček).

Film Jedna Ruka Netleská, jak snad je vidět z předchozího textu, následoval hned po projekci Národ Sobě. Do Klubu Kultury jsme se správnými předpoklady dorazili dostatečně brzo (japonská technika zkinadokina) a obsadili místa dostatečně blízko vpředu na diskuzi a dostatečně daleko na pěkný pohled na plátno (ostatně, pěknou instruktáž jak sedět v kině jsme dostali v předchozím filmu (začíná (resp začalo už dávno) mě štvát, že nebude v distribuci)). Film byl skvělý, ale zklamal mě, čekal jsem víc. Škoda. Diskuse s Ondříčkem byla v klidu, přišel mi dost v pohodě, ale způsob výroby filmu mi přišel docela nesympatický. Nejdřív sestříhal film do tříhodinové lynchoviny (podle jeho slov), což se mu líbilo, ale pak to zkrátil & pomocí testovacích projekcí, kde diváci vypisujou co je nudí apod., došel k finálnímu tvaru. Nevím jak ostatní, ale já mám rád filmy, kde z toho režiséra něco zbude. Jinak ve filmu je jedna písnička od Moloko (mám tak naposlouchaný Roisinin hlas, že to určitě jejich písnička je), kterou si musím stáhnout, je skvělá :).

Poté jsme se odebrali částečně do kempu na večeři (Kiros & já) & do kina (Zutt na film Velká voda, u kterého je mi nakonec celkem líto, že jsem ho neviděl. S Kirosem jsme vyrobili na těstoviny rajčatovou omáčku s olivama & nakonec přidali ještě sýr, takže to bylo výborné. Olivy jsem se naučil jíst až někdy před necelým rokem u nás v pizzerii, ale od té doby je mám hodně rád. Yummy yummy. Zutt přiběhl po filmu a básnil & jídlo mu taky chutnalo, dokonce po jídle řekl, že mu ta jídla chutnají (respektive že “se to dá jíst”), což nás veľa potěšilo. Yahooo, to jsme zvládli. Dneska večer byl první z našich koncertů - brazilský Lenine - prý jeden z nejslavnějších tamních zpěváků & ukázal skvělé věci s kytarou i bez kytary, měl zajímavou kytaru, která se ladila před kobylkou (netuším, jestli se tomu i u kytary říká kobylka, ale snad jo ;)), jednu písničku zazpíval jenom tak, že hlas chytal do mašinek & postupně si vytvořil všechno a pak začal zpívat. Super. A taky měl kytaristu, který hrál chvílema jakýmsi “smyčcobičem”, kterým mlátil o struny, čímž vytvářel skvělé zvuky. Naživo jsem tohle viděl poprvé. Bubeník si to taky dost užíval & vytleskali jsme je třikrát. Stáli jsme v první řadě a někomu jsme zkazili po ránu chuť ke snídani, protože kolem projíždějící kamera nás prý střelila do Dobrého Rána na ČT1 :). Po koncertu zase tradiční scénář, ale na konci jsme se taak snažili, že jsme Zutta nevzbudili. Super.

Druhého dne ráno jsme zase posnídali pečivo, tentokrát ze včerejší návštěvy Hypernovy. Na 10.45 jsme šli na porci filmů od Jana Schmidta, což byl zase sympatický režisér se spoustou příběhů, akorát byl trochu zklamaný, že mu v jeho pásmu chtějí pouštět filmy, které dělal buď ve škole (tzn. čistě jenom jedna nicneříkající scéna), nebo filmy z roků 60-61, které si taky moc nechválil, ikdyž se mi líbily (černobílá Sylva o postavě, která vypadne z filmu “Láska na staveništi”, byla geniální) & poslední film, Postava k podpírání, ještě v té době nebyl, takže se nepromítal. Tento film se pak promítal někde, kde ho ale viděl jenom Zutt, věčně od nás oddělený ;).

Na další film jsme nešli, šel akorát Zutt & ten šel na Malého řezníka, kterého někdo doporučoval sadistům když byl Zutt na Pánovi Much. My jsme šli na přednášku o filmové výchově & kulturním dědictví, která byla super, dokud byla v angličtině, spoustě věcí o filmové výchově v Británii & v Irsku, ale pak přišli velmi sympatičtí Francouzi & začali francouzsky, což jsme, jelikož jako správní machři jsme si nevzali sluchátka na simultánní překlad, nedávali. A bylo velice frustrující poslouchat přednášku, kde rozumím spojkám, slovesům & pár přídavným jménům a jinak docela ničemu. Na konci jsem rozuměl dokonce třem větám po sobě, ale jinak to bylo o ničem. Ty věty říkaly něco jako, že se jejich projektu účastní 80% škol” a něco, co si už nepamatuju, ale vzhledem k tomu, že jsme o jejich projektu nic nevěděli, bylo to pro nás k ničemu. Tak jsme potichu utekli předem, protože jsme věděli jak bude přecpaný Mír a do Míru jsme chtěli na slovenský nezávislý film Nič nekrváca večně & díky hodinovému předstihu jsem opravdu místo sehnali. Bomba. A film byl taky bomba. Černobílá poklona (možná prvního, to nevím) horroru Nosferatu, eine Symphonie des Grauens z roku ‘22 a horrorům Sama Raimiho a Petera Jacksona + odkazy na všechny možné další filmy. Černobílý film s typickými titulky - obzvlášť dobře vypadá titulek jako např. “Ty vole, noha”. Film se dá objednat na DVD a dokonce ho místní vedoucí FK má u sebe :). Sehnat se každopádně musí, je to bomba. Na konci ještě přijeli prakticky všichni ze štábu i hudebníci (velmi podstatná složka) & byli skvělí.

Trochu rozjetí jsme naběhli do Hvězdy, kde jsme si obsadili místo na Mononoke Hime (se štěstím jsme sehnali ještě místo na sedačkách), která měla být podle programu a novin v japonštině + polské titulky, ale nakonec byla v angličtině a navíc polské titulky byly naprosto jednoduché k przelozeniu (toto slovo pravděpodobně v polštině neexistuje, ale tak jednoduché to bylo :)). Mononoke byla na plátně ještě stokrát lepší než tehdy v televizi, Miyazakiho estetika byla na velkém plátně pohlcující. Po Mononoke (134minut) jsme už běželi na další koncert - Íránci Jahiar Group & Maďaři Söndörgö. Íránci byli takoví tradiční & docela pohlcující, jednou mezi písničkama si zpěvák neodpustil ve své angličtině politickou promluvu “i’m from iran & i’m not the terrorist, you see”, celkově byl milý a koncertu si užíval, za svým jakoby-cimbálem když nemusel, tak nezůstal a poskakoval po pódiu. Akorát byl, řekl bych, trochu zklamaný, že se publikum moc nechytalo na popěvky v cizích jazycích, které byly občas celkem složité. Ale na “zim-zim-zim-zim” se chytili všichni :). Pak naběhli maďaři, s ukulele-like nástrojema - během koncertu řekli, jak se to jmenuje, ale nerozuměl jsem :/. Ale byli úplně hustí, na svých bubíncích & strunových nástrojích & něco jako klarinet, ale možná to taky klarinet byl, hráli Balkánskou hudbu & to tak rychlou, že jsem si nestačil trhat kolenem a rucema do rytmu. Jakákoliv taneční hudba by šla do kolen :). Když jsme je na konci podruhé vytleskali, vzali s sebou ještě Írásnkého zpěváka a zahráli dvacetiminutovou věc, která musela sebrat snad všechny. Wow, poklona, funtastic. Na konci ještě moderátor večera oznámil, že zítra bude na nádvoří koncertovat mimojiné Vašek Koubek, což mě dostalo & program na zítřejší večer byl hotový :). A pak už dále jde noc stejnou cestou, je už středa, koncert skončil v jednu ráno & valíme domů. Zutt odmítá jít s námi do čajky & tak jenom procházíme městem, po cestě domů ještě v jednom bistru, které jsme objevili už při jedné z dřívějších procházek a které je “jediná a nejlepší nonstop mikrovlnka ve městě” kupujeme kousky pizzy. Gyros koupený někdy dřív byl taky dobrý, vepřový (jde udělat i kuřecí, příkladem je Vsetínské předkinové bistro s fujgyrosem), ale měl v sobě křupku, takže never more :). Pizza byla sice těžce mikrovlnková, ale docela dobrá. Na to, že byly dvě ráno. Projednou dorážíme se Zuttem současně do stanu & usínáme. Pohodka. Tak, tohle byl pátý den & půlku máme už za sebou. Ale snad už konečně v druhé půlce budu stručnější, přece jen už mám napsaných pět stránek (ve wordu (nechce se mi psát v mém html editoru, nezalamuje mi řádky a nechce se mi pořád entrovat)).

Šestý den je dnem divokého západu, čehož se sice neúčastníme, moc nestíháme, ale zaznamenáváme ;). Po ránu jdeme nakoupit oběd, je rozhodnuto o ovocných knedlících, takže se kupujou knedlíky - tvarohové - kynuté se musí dělat nad parou & bramborové FAKT nechcem, kilo cukru, skořice & tvaroh. Všechno obstaráváme v našem oblíbeném Albertovi & valíme domů. V Klubu Kultury začíná v jedenáct Malý uprchlík, přicházíme na standardní čas, tak ještě chvíli sedíme na schodech & čekáme, první den kdy je trochu víc zamračeno (ale mírně pršelo už dřív, do stanu trochu teče, ale nic hrozného, nakonec sice Sašovi rodiče dovážejí kousek igelitové plachty, který je hrozně malý a tak k ničemu není, ale do stanu už pak neteče ;)). Takže sedíme chvíli na schodech, v jedenáct začíná film o malém uprchlíkovi, který funguje asi takhle: malý bratr Lennieho, Joey zastřelí svého bratra (toto je provedeno proto, že se Lennie chce svého bratra zbavit, takže ho chce dohnat k tomu, aby po čas, kdy je maminka u nemocné babičky, brečel ve svém pokoji) & Joey vezme bráchovy prachy a jde do Lunaparku na Coney Island. Ač by se z tohoto popisu mohlo zdát, že jde o film temný, pojednávající o děsivých koutech dětské duše, je to veskrze pěkný, pohodový, milý a přátelský film. Pak už přišel Malý princ, kvůli kterému jsem do Klubu šel & ten byl bezvadný, měl v sobě tu atmosféru a myšlenky knižní předlohy se v něm neztratily, spíš byly ještě výraznější. Jenom Liška, což byla pro mě vždycky úžasná postava, byla taková příliš zběsilá, tam bych dal víc vážnosti. Ale jinak vážně krásný film. Deprimuje mě, že jakákoliv pěkná věc, kterou kdykoli napíšu do nějaké své básničky, už byla napsaná v Malém Princi ;,). Bál jsem se, abych si nezkazil svůj dojem z mé milované knížky & nestalo se..

Zutt se mezitím pohybuje odkudsi na filmy Jana Schmidta & my zůstáváme (já ještě mezitím běžím na vteřinku ven, abych si hodil sprinta do kempu a zpátky, abych Zutta upozornil, že bude oběd až pozděj, ale míjím ho a smsku dostává až pozdě večer) v Klubu na Mistry!, což je film, jaký jsem vůbec nečekal. Z několika fotek, rozhovorů a dalších věcí, jsem vůbec netušil na co jdu & zážitek to byl vskutku silný. Akorát nevím, jak bych tento film vystihl jednou větou :). Ale byl skvělý & Marek Najbrt čelil šílené diskusi s publikem statečně. Když se ho někdo zeptal, jestli bude točit dvojku, bylo to v poho, ale nějaký milý člověk v první řadě se už ptal na trojku & v podobném stylu zasahoval do další diskuse :). Jelikož jsme byli v jednom kině na tři filmy, vůbec jsem neměl přehled o čase (ten sprint mezi filmy byl tak rychlý, že na mě moc účinku nezanechal) & po východu z kina jsem si divil, že ještě svítí slunko & navíc ještě byly kaluže po dešti, který jsme vůbec neviděli. Schíza ;). Ale schízu jsme rychle zahnali borůvkovými knedlíky s tvarohem a skořicovým cukrem, mmmmmmm :). Po obědovečeři jsme šli na koncert Liu Fang, podle letáku jedné z nejslavnějších čínských hráček na tradiční čínské strunné nástroje & bylo to krásné. Vskutku. To se musí slyšet. Navíc se uprostřed koncertu převlekla do nových šatů, radost měla i tuna fotografů :). Po tomto koncertu (je mi tak líto, že to odbývám jednou větou, ale to se fakt musí slyšet, o takové hudbě toho nedokážu moc napsat, snad jen, že to bylo emotivní, ale to je ohraná fráze :/) jsem šel na komponovaný večer Co si myslí andělíček, což bylo čtení básní z antologie české poezie na téma Dítě v české poezii (knížka super, zakoupil jsem), prokládané koncerty Jiřího Dědečka (koncert super, jako obvykle (zatím jsem ho naživo neviděl, pouze na kazetách, v rádiu, možná taky v bedně) a Václava Koubka (koncert geniální, ale hrozně kraťoučký, pak se přesunul do hospody, kam jsme nešli, byla plná, cédéčka jsem vzal dvě, super).. Celkově brilantní. Kiros přišel na závěrečné pásmo Dědečka a Koubka a taky ho to bavilo :). Jelikož jsme byli domluvení na sraz před Redutou, která byla hned vedle, tak to slyšel ven a přišel. Zutt asi neslyšel & tak šel domů.. Takže jsem zase prochodili UH & ve čtyři ráno zapadli do stanu & nevzbudili Zutta, který nám za to ráno zakoupil v pekárně pečivo.

To bylo k snídani, ořechový závin, byl velmi dobrý. Začal sedmý den. Ráno jsem se s Kirosem vydal na setkání s Tomem Stoppardem, scénáristou & film Zamilovaný Shakespeare, k němuž psal scénář. Stoppard i Shakespeare byli skvělí, Zutt mezitím tvrdnul na nějaké přednášce, o které pak prohlásil, že nevedla prakticky k ničemu.

Po zamilovaném Shakespearovi jsme zůstali na svých místech (zase pečlivě vybraných podle instruktážního videa v Národ Sobě) & vyčkali Erika Vikinga, kterého přišel představit Terry Jones, který byl veselý & vtipný a děsně rychle & přitom srozumitelně mluvil a byl prostě skvělý a Erika uvedl jako ne-pythonovský film, ale jako pohádku. Ale ne pro děti. :). Což vystihl, příběh Erika Vikinga, který se, aby promluvil s bohy (k bohům & zpět se dostane při troubení na megaroh) vydá na plavbu (k tomu rohu) & dopluje do řecka, do města hippie-řeků (Atlantida) & nakonec se pokusí s bohy promluvit, je mírně zběsilá, ale pohádka :). Erik Viking u nás v distribuci nikdy nebyl & je to škoda, je DD (dost dobrý). Po filmu ještě byla diskuse, během níž se Jones zeptal, jestli tady někdo půjde na Life of Brian, kterého byl následující film ve Hvězdě & někdo v první řadě odpověděl “Everybody” & na Life of Brian to pak taky tak vypadalo. Touto otázkou diskuse prakticky skončila & celý sál vyletěl ven (my jsme vyletěli zadním vchodem, který zrovna nikdo nehlídal) a běželi společně s davem ke Hvězdě, kde jsem zaujal místo na schodech, kde jsem se krčil :). Hvězda je kino s pěti sty místy, ale má široké uličky, takže tam mohlo být tak 800 lidí. Film byl skvělý, já ho viděl poprvé, ale když se na konci Terry Jones & Terry Gilliam ptali, kdo ho už viděl předtím, přihlásila se větší polovina kina :). Diskuse s oběma tvůrci byla taky super, oba byli temperamentní a mluvili o všem možném.

Skoro celý tento den propršelo, tak jsme večer nevyužili potravin & jenom pasivně uvařili gulášovku & se sýrovou bagetou jsme ji snědli. Naše gulášovka byla mírně nelogická. Normálně se v obchodě prodává malý sáček, který stačí pro čtyři lidi (nemyslím instantní, ta je fuj, ale normální polévku v sáčku), my jsme měli dvojtou verzi, kterou jsme snědli ve dvou. Sice jsme ji uvařili v polovičním množství vody, takže to byla spíš omáčka, ale ke dvěma bagetám jí bylo tak akorát :). Asi je to můj čistě osobní dojem, ale rodinná polévka v sáčku chutná jinak a hůř než normální. Ale jíst se dá. A Kirosovi chutnala, takže no-problem. Saša řekl, že nemá dost času ani chuti, aby si dělal večeři a zase někam utekl. Tak jsme polévku dojedli & vydali se do Orlovny, kde jsme ještě před tím nebyli & zkoukli indický polodokument o životě na ulici od indické režisérky Miry Nair. Byl podobně depresivní jako Míjení, ale značně jinak. Míjení bylo přetěžké & beznadějné. Tady to vypadalo, že to ti lidi aspoň ještě někam dožijou. Jelikož byl tenhle film dlouhý & měl zpoždění půl hodiny, nestihli jsme Lupiče času, ale zůstali na Tajemství hradu v Karpatech, které jsem zatím znal převážně jen jako zvukový záznam z Živláckého retro cédéčka. A je to hustý film :). Má oblíbená scéna s falešným plnovousem (“padouch!”) & vražda cellem byly super :).

Zutt stále odmítal jít do čajovny s námi & už to nevypadalo, že bychom ho zvládli přesvědčit, pročež jsme se rozhodli pro návštěvu čajky sami. Zutt byl celou dobu uzavřený & snažil se nám co nejvíc vyhýbat. Moc se mu nedivím, a asi bych rád použil jeho oblíbenou hlášku, ale neudělám to. Ten den jsem měl poprvé za celou dobu chuť ho zavraždit, ale druhý den už to bylo zase v klidu. Šli jsme do čajky & Kiros si dal nějaký Viet-namský čaj, u kterého byla popiska “Degustátoři, považte, po čem chutná tenhle čaj? Po kopřivách? Po brokolici? Po rybách?”, což mě teda po ochutnávce japonského čaje s pachutí ryb někdy minulý podzim docela vyděsilo. Já si dal refreshing čaj Ledová cesmína, což je prakticky ledové Maté. Co je maté? Maté se vyrábí z druhu cesmíny, který nevypadá jako normální cesmína, ale má světlejší a delší listy (možná jsou i jiné rozdíly, ale ty jsem nevypozoroval) & hlavně má asi 8% kofeinu. Pro srovnání: v kafi je asi 3-5% kofeinu. Takže asi tak. Proto se to asi jmenovalo Energee. Cesmína chutnala tak normálně zeleně, příjemný ledový čajík & Kirosův rybí čaj byl fakt rybí a se šíleně silnou chutí, uu, zběsilá rybí chuť! Rozhodl se, že si ten čaj pořídí domů, brr.

Pak jsme dali ještě jeden čaj, a to normální Maté, takže jsme se celkem probudili. Z čajky jsme vyšli někdy kolem druhé & vyšli po velkém schodišti nahoru nad město. Ale cesta tam vedla kamsi divně, tak jsme zase slezli dolů & pomalu šli dál. V tom jsem uviděl padat hvězdu. Ne kino Hvězda, ale krásnou hvězdu, spadla a ohnivým ohonem & zmizela. Bylo to hrozně rychlé & neskutečně krásné & neřeknu, co jsem si přál. V životě jsem viděl padající hvězdu jenom třikrát. Ale tohle bylo nejhezčí. Pomalu jsme šli dál & blížíce se ke kempu jsme to stočili zpátky do města & rozhodli se, že na spaní prodnešek kašlem & šli jsme dál. Strávili jsme ve městě celou noc, prošli ho tam a zpátky a ještě jednou tam. Všechny ty nápisy “Chleba se sádlem 10Kč” a “Přijmeme hrobníka na dobu neurčitou” jsme viděli ještě jednou, chvíli jsme stáli u televize, která pořád dokola opakovala půhodinový záznam z nějakých akcí LFŠ, chvíli jsme koukali na výlohy obchodů s oblečením, na obchody s knížkama & kecali & kecali.. Zjistili jsme si otvírací dobu pekárny - 5.45 & vyčkali do 5.45, Pekárna v 5.47 otevřela a už měla nával, po otevření dveří fronta zůstala až ven. Koupili jsme bagety plus štrůdly - já makový, K&Z jablečný & vydali se do kempu..

Na půl deváté jsme dorazili na Lupiče času, ze kterých si toho teda ale moc nepamatuju, protože na mě dolehla noc & chvílema jsem upadal do kómatu. Kiros to zvládal dobře, ale pak zase vytuh až večer ;). O lupičích času toho teda moc neřeknu. Druhá část dnešního programu byla diskuse. Původně měla být nejdřív diskuse Terryho Jonese, Toma Stopparda & Terryho Gilliama na téma “Je svět Brazil?” Ale asi protože film Brazil byl až večer & Terry Jones na Brazilu nespolupracoval, tak se téma změnilo. A původně na konec naplánovaný film Salman Rushdie hovoří s Terry Gilliamem byl puštěný na začátek. Což bylo sice pěkné, ale následující diskuze trvala maximálně čtvrt hodinky, mluvili spolu Stoppard a Gilliam o Brazilu, protože nevěděli, o čem jiném mluvit & Jones se jenom díval. Pak Gilliam odešel na záchod & Stoppard s Jonesem si z něj udělali srandu, jakože vyprázdní sál, dřív než se objeví. Což byla celkem škoda, ani nepřišlo na nějaké reakce z publika. Ale pěkný moment byl, když Gilliam vyšel na pódium a viděl prázdná místa na sedačkách a zácpu v uličce, tak posunoval lidi na sedačkách, aby si mohlo sednout víc lidí :).

Pak jsme vyšli hned do Alberta na poslední rychlý nákup & koupili si suroviny na poslední oběd - dvě plechovky zeleninové směsi Bonudelle Mexico (= hrášek, kukuřice, červená paprika), párek (původně jsme chtěli koupit kuřecí řízek a nakrájet ho na nudličky a osmahnout, ale nebylo dost času, sýr & nějaké to pití (kofolu, jakousi bublinkovou červenou limonádu Jupí & čtyři 100% džusy) & každému čokoládový koblížek na másle smažený do cesty. Nákup jsme donesli a šli do Slováckého divadla na párek filmů o Václavu Havlovi, kde jsme s Kirosem stihli jenom dva a pak jsme šli dělat oběd (60tiny & koncert k odchodu z funkce (ten v národním to nebyl :))). Třetí film byl taky dobrý, škoda, že jsme to nedali. Ale oběd jsme si udělali dobrý. Sobě těstoviny s opečeným párkem a zeleninou a sýrem & Zuttovi jsme udělali extra zeleninovou rýži, Kiros šel držet místo do kina a já jsem ještě vařil, ale docela jsme spěchali & zapomněl jsem osolit vodu. Ale když jsem to zamíchal se zeleninou a přidal sýr, tak mi to na ochutnání přišlo chutné, tak jsem mu postavil vedle ešusu sůl, spoléhaje na jeho vlastní úsudek, ať si to osolí dle libosti. Zutt samozřejmě sůl nepochopil & pak nám řekl, že to nestálo za nic & navíc do toho sýpnul zbytek svojí zeleninové směsi v kyselém nálevu, tak to pak opravdu nestálo za nic.

Po dovaření jsem běžel drže svou akreditační kartičku v ruce, aby mi neulítla, do Hvězdy, kde Kiros držel místo v uličce (ale jako bonus jsme seděli asi metr od Toma Stopparda, který, kdyby mi nepřinesli židli, by byl seděl na zemi hned vedle, síla) ;). Kino bylo přecpané & promítal se Brazil. Největší psycho filmovky. Teroristi, papírování, elektronika, počítače, bigbrotherovský svět (čímž nemyslím tu reality show, ale bigbrothera z 1984), plastická chirurgie, ztracení, šílenství, lidé převlečení do masek dětí, zběsilost. Tak tenhle film mě teda sejmul. Gilliam v následné diskusi řekl, že se dneska se mu to zdá jako dokument o událostech, které se staly o dvacet let pozděj. Jo, je to dvacet let starý film. A taky je zajímavé, jak efekty v tomto filmu vypadají současně, nic nevypadá, jako by bylo dělané starou technikou. A neustále přítomní policajti & teroristi v černém s maskou, úúú.. síla. Diskuse po tomto filmu byla asi nejlepší z celých dvou dní & mluvilo se skoro o všem, o filmu, o tom jak to teďka vypadá ve světě etc. Svoje místo jsme neopustili & čekali na přednášku a film Terryho Jonese. Jeho přednáška byla skvělá, donesl si knížku z dětství & ukazoval na přes mac na prohlížeči obrázky a k tomu vyprávěl, co se děje, jak ho to ovlivnilo, co mu přijde veselé, tohle všechno najednou & byl úplně super. Když pak pustili jeho film, ten byl co se týče angličtiny trochu hustější, hlavní postava mluvila vysokým hláskem & vražedně rychle drmolila, takže jsem se moc nechytal, spíš až ke konci filmu. Kiros mezitím usínal. Říkal jsem si, že bych ještě dal nějakou veselost, jako Noční můra z Elm Street, ale šel jsem s Kirosem spát & vytuh jsem rychle. Zuttův příchod jsem zaznamenal jen tak vzadu v hlavě & nedonutilo mě to ani převrácení se na matračce.

Zutt ráno vyrazil na film o nenatočeném filmu, který mohl být dost dobrý - Ztracen v La Mancha. S Kirosem jsme ještě chvíli opočívali. Pak jsme prošli město a vyfotili co jsme ještě vyfocené neměli. Zašli jsme si do obchodu, pekárna už byla zavřená & koupili jsme si každý vánočku, Kiros s mlékem, já s přesnídávkou & na lavce před Klubem Kultury se vydatně nasnídali. V sobotu už jsme nic nevařili, původně jsme měli naplánovanou návštěvu pizzerie, ale na to jsme se taky vybodli. Došli jsme ke stanu & po chvíli přišel Zutt a na dotaz, kolik asi tak může být hodin, řekl: no, asi tak dvě. Možná dvě pět. Tak jsme hodili turbo, abychom chytli nějaké místo ve Hvězdě a došli do naprosto prázdné Hvězdy. Tak jsme si začali číst dnešní poslední dvanáctistránkové Filmové listy (Filmové listy vycházely každý den & taky byla ještě Filmovka, což bylo zpravodajství Dětské televize, které běželo v kinech před projekcema), po dlouhém čase, kdy ještě pořád nikde nikdo nebyl, jsem vytáhl mobil a kouknul na čas & bylo 13.48. No Zutt to tipl plusmínus dvě hodiny dobře. Ale nevadí, aspoň jsme měli místo uprostřed nejpohodlnější řady (je s uličkou, takže se tam vlezou i nohy).

Na programu bylo promítání filmu Míč, o kterém mi až před projekcí vyšlo na plátno, že je to prakticky představení divadla Sklep přehozené do filmu. Což mě převelice potěšilo. Promítání bylo super, přijel David Vávra. Promítalo se z dévédéčka & sál byl hrozně plný, takže projektor se chvílemi přehřával a třikrát vypnul, tak se to zaplňovalo diskusí. Když byl vypnuté potřetí, tak někdo požádal o nějakou veselou historku z natáčení - “No, z natáčení mám spousty veselých historek, ale dneska mám už tři veselé historky z promítání” :). Součástí představení byl také fyzikální film Teorie Relativity, který úspěšně konkuruje pořadu, na který jsme se ve fyzice dívali my - o vztlakové síle. Po Míči se promítal (tentokrát už ne z dévédéčka :)) film Mazaný Filip, který mě i přes spousty záporných kritik (a Zuttovo hodnocení ještě během titulků “No, jedna dvě dobré scény, ale jinak teda průměr, hm”), hodně pobavil & potěšil. Kamera skvělá & spousta vtípků. Líbil se mi. Film se díky diskusi s Davidem Vávrou protáhl až do 17.30, takže s režisérem Václavem Marhoulem nebyla.

Následovalo zhodnocení filmovky, přišel Králík s velkým K & představil, poděkoval, ukázal statistiku (tuším 4301 akreditovaných a naprosto šíleně vysoká množství filmů a doprovodných akcí) & řekl témata příštího roku. Na příští rok se témata teda jmenují 1. Vlajka vzpoury (od hipíků až po VŘSR :)) 2. Avantgarda (experimentální film) 3. Irský film. Vyprávěl, jak byl v Irsku, v Irském filmovém institutu, jak se setkal se všemi možnými lidmi a že teda příští rok bude irský & že by rád sehnal nějaké ty irské skupiny. Třeba jako Cranberries a U2 :). No, to asi dopadne jako letošní slibovaná Björk, ale témata teda vypadají velice slibně, až skoro by se chtělo říct wow. Těšíme se.

Odběhli jsme z kina před dalším filmem - Non Plus Ultras - a šli už obsadit místa do kina v Míru, přišli jsme na film Císařův Slavík, což byl Trnkův loutkový animovaný film & byl moc pěkný & bez jediného slova. Krásné a značně sugestivní. Místa jsme přišli obsadit kvůli celonoční akci s promítáním Simpsonů a Futuramy. Podle očekávání se kino zaplnilo & promítání díky menším problémům začalo sice o něco pozděj, ale v poho. Vzali jsme s sebou dvě kofoly, které jsme dopili někdy kolem půlnoci. Kromě dílů Simpsonů a Futuramy bylo taky pár bonusů (Jiří Lábus a režisér českého znění bohužel nepřijeli) - rozhovor s dabérem Homera z nemocnice & ukázky přímo z dabování. Ale pak už čistě jenom výbar z nejlepších dílů & až do osmi do rána. Mezitím vedle v baru byla smažba & DJ tam mixoval ze Živláckých cédéček, což jsme vnímali zvlášť silně někdy ve tři ráno, kdy se změnil formát videa & všechno bylo hrozně tiché ;). Pak to naštěstí promítač zesílil. Do osmi nás tam moc nevydrželo, postupně se to vylidňovalo a ranní potlesk byl značně slabý :).

Poslední den jsme hodili úsporný režim & jeli bez jídla, jen jsme dorazili džusy, co zbyly ještě ve stanu. Na půl deváté jsem šel do kostela, na mši jsem byl já, 17, farář, tak 30, a věkový průměr zbytku kostela byl tak k sedmdesátce ;). Nakonec ještě přišlo pár mladých lidí, ale málo. Asi to bylo taky tím, že to byla ranní mše & kdo by v neděli vstával tak brzo.. Poté jsem šel na film Léolo, což byl značně francouzský film. Ujetý. Věta “Došel jsem k tomu, že dědeček způsobuje problémy naší rodiny. Ač jsem ho měl velmi rád, rozhodl jsem se jej zabít” říká vše. Vše z pohledu desetiletého kluka ve vskutku divné rodině (vskutku divné). A to byl můj poslední film. Před tímto filmem odešel Kiros, sem se ho ptal jestli bude ještě spát ve stanu, nebo tak, a on řekl že ne, že už mizí. Když jsem se pak vrátil, už tam nebyl, mezitím odjel. Valil ještě kamsi k babičce, tak jel dřív, aby to dospal.. Zutt šel ještě na poslední film, já jsem mezitím poskládal stan, uklidil naše místo, pošlapal prázdné petláhve, sbalil Zuttovi spacák, vyfotil si kasárna a lehl na kariotku a čekal, než přijde. Pozvolna začínalo pršet, sem tam kapka, ale během hodinky zase přestalo & pak přišel Zutt, sbalil baťoh & vyšli jsme zvolna k nádraží.. Tam jsme našli nástupiště & čekali na 16:30 autobus.. Ceny autobusů se pohybují asi jak to zrovna komu přijde, takže jsme platili za cestu zpátky a pět korun víc než za cestu tam. Což je divné, ale je to tak. Na Vsetín to už stálo zase o tři koruny míň. Ale jelikož celá naše akce spočívala v systému sdílených financí, tak jsme na konci měl u Zutta dvacku a on ji neměl, tak jsem ho doprovodil domů & vzal si dvacku.. Pak už jsem jen nostalgicky vzpomínal na nádraží & přijel Zapli s kámošem & tak jsem mluvil o filmovce a skoro jsem se ani nedzověděl, jak se měl celou tu dobu Zaplík, což je celkem škoda.. A pak už na mě troubilo jakési auto a po chvíli mi došlo, že máme nové auto - nová bílá Octávka. A filmovky byl konec, definitivní_ doma jsem vybalil, cédéčka, knížku, letáky, oblečení.. ještě jsem si dovezl třičtvrtě kila cukru, zbytek skořice, pur, houbičky na umývání, dva pytlíky rýže.. & to už byl konec z nejkoncovatších :).

Doma jsem dostal večeři & mluvil & mluvil & mluvil, pak jsem se ještě bavil se sestrou & ve 22:30 jsem se šel podívat na poslední zprávy z Hradiště a ČT2 & pak jsem šel spát a vzbudil se až v půl druhé odpoledne.. A pak jsem zašel na oběd a psal, psal psal & povečeřel & psal & psal & zašel na hodinu na net & psal & psal & psal.. A teď už jsou tři ráno a konečně dopisuju.. Ááá, teď už mám klid. Dobrou noc..